JAKUB PATOČKA

Jakub Patočka (*1973) je novinář a bývalý ekologický aktivista. Ve svých šestnácti letech spoluzaložil Hnutí Duha, pod jeho vedením se posléze stalo českým členem významné mezinárodní ekologické organizace Přátelé Země. V roce 1991 stál pří zrodu a byl šéfredaktorem ekologického časopisu Poslední generace, který se poté přejmenoval na Sedmou generaci. Byl předsedou Strany Zelených, šéfredaktorem Literárních novin a dnes vede Deník Referendum.

"Člověk je příliš zahleděn do přítomnosti."

-Jakub Patočka

 

Začněme Josefem Velkem, jehož knihy máte ve své knihovně. Byl to vlastně první novinář, který se v době komunismu soustředil na ekologická témata, což režimu nemohlo být po chuti. Stal se fenoménem už ve své době a bojoval velmi občanským způsobem v konkrétních kauzách. Jak dnes vidíš jeho význam a jak se mu v oficiálním médiu dařilo prosazovat ekologickou kritiku?

 

Josef Velek má ohromnou zásluhu na záchraně mnoha věcí, který šlo v rámci komunistického režimu zachránit. Musel v respektovat pravidla hry, takže si v Mladém světě o černobylské katastrofě nepřečtete nic, až do července 1986, kdy se o tom poprvé píše – ale v souvislosti se západní propagandou. Nikdy nemohl vést kampaně proti kyselým dešťům a psát věci, který by se  dotýkaly principiálních věcí národního hospodářství. Neformálně to ale byl ekologický ombudsman minulého režimu.   Vedl z dnešního hlediska naprosto neuvěřitelný novinářský útvar, kdy popisoval ekologické aktivity úplně jako výčet jako do táborové kroniky. Popisoval aktivity hnutí Brontosaurus, dopisy co mu kdo napsal, že je někde nějaký problém, co se v různých kauzách posunulo. Měl ohromnou agendu kterou  vyřizoval, strašně moc toho zastal. Daní za to bylo, že fungoval v rámci režimu, v rámci oficiální tiskoviny SSM, spoustu věcí nemohl. Mně to přinutilo přemýšlet o tom fenomenu odvahy za minulého režimu, protože tu odvahu my si spojujeme výhradně s disentem nebo s opozičníma strukturama, a on byl uvnitř toho režimu.

 

Do revoluce v roce 1989 působil na poli dobrovolné ochrany přírody mládežnický Brontosaurus a odbornější Československý svaz ochrany přírody. Co se po revoluci dělo? Vzniklo příští ekologické hnutí z nich?

 

Oficiální organizace samozřejmě měly problémy s hledáním nové identity. Brontosaurus před rokem 1989 ani neexistoval jako samostatná organizace, byli součástí SSM.  Jak Brontosaurus, tak Československý svaz ochránců přírody měli ohromný odliv členů, protože pro spoustu lidí to byla náhradní aktivita v čase, kdy se toho moc jiného nedalo dělat. Myslím si, že spousta základních organizací ČSOP sloužila za minulého režimu jako základna pro dílčí řemeslné podnikání. Na druhou stranu byli lidi, kteří už za perestrojky v těch organizacích  začali dělat velmi  obdivuhodné občanské aktivity.

 

Sám jste do existující organizace v revolučním roce nevstoupil, ale s Janem Beránkem jsi založil dodnes fungující Hnutí Duha. Proč jste to udělali, co vás k tomu motivovalo?

 

My jsme Hnutí Duha založili v roce 1989, krátce před listopadovou revolucí, a založili jsme ho v čase, kdy se tady různé nezávislé iniciativy množily jako houby po dešti. Už bylo jasné, že režim dodýchává. My jsme hnutí zakládali proto, že žádná z oficiálních organizací nesplňovala naše představy. A zakládali jsme ho jednak po vzoru tuzemských hnutí, které dělaly happeningy nebo přímé akce, což se nám líbilo. Například Nezávislé mírové sdružení, které jsme obdivovali v Praze. A pak jsme měli zahraniční vzor, což bylo Greenpeace. A to jméno Duha vlastně je motivováno legendární lodí Greenpeace Rainbow Warrior. Když jsme Duhu zakládali, tak jsme samozřejmě nemohli dohlédnout tak daleko, že jednou můj nejlepší přítel a spoluzakladatel Duhy Honza Beránek to dotáhne tak daleko, že bude jedním z ředitelů Greenpeace International, a na Rainbow Warrior se bude plavit.

 

Kde v tak mladých lidech vzalo přesvědčení, záměr a energie založit vlastní organizaci a účinně jednat v oblasti ochrany životního prostředí? Co vás k tomu vedlo?

 

Já byl student na gymnáziu, bylo mi v době listopadové revoluce šestnáct a půl, čili my jsme Hnutí Duha zakládali, kdy Honzovi Beránkovi bylo devatenáct. Z dnešního hlediska to vypadá, že jsme byli šáhlí, že takhle mladí děláme takovou věc, místo toho, abychom třeba běhali za holkama. Ta doba prostě byla taková, že veřejná občanská aktivita byla daleko samozřejmější životní dráhou nekonformního člověka, než jak je to dnes.  My jsme měli oba z rodin silný vztah k přírodě, oba jsme dost intenzivně prožívali ničení přírody, které se dělo během komunismu. Koneckonců v řadě zemí sovětského bloku ty iniciativy, které přebíraly moc komunistů po revoluci, byly ekologicky motivované. I v Československu tenkrát demonstrace, které předcházely listopad, byly na severu Čech zaměřené proti znečištění ovzduší. My jsme velmi intenzivně cítili, že režim dělá mnoho věcí jen naoko. A to i ty oficiální organizace, v nichž některé lidi jsme měli rádi, ale celkově nám připadaly jako „Jakešovi čističi potoků“. My jsme chtěli dělat happeningy, nenásilné přímé akce, a chtěli jsme vždycky řešit příčiny, a nikoli jenom projevy. Jít po tom, kde je kořen problému, a tam to řešit.

 

Dosavadní organizace neodpovídaly vašemu přesvědčení, proto jste založili vlastní. Z jakých předpokladů jste vycházeli? Jakou představu o společnosti a mechanismech jste měli v základech svého konání?

 

My jsme vycházeli z přesvědčení, že moderní civilizace tak, jak je dnes organizovaná, spěje k sebezničení. Toto přesvědčení jsme nikdy neopustili. Z ekologických důvodů.  Prolamujeme limity přírody, a to musí společnost změnit. Změna musí být systémového charakteru, musí se dotknout organizace společnosti ale musí se dotknout taky způsobu, jakým lidi spatřují smysl své existence. Nemůže být primárně v hromadění věci a ve spotřebě, ale musí být primárně ve šťastné existenci, která je založená na jiných věcech než na objektech materiální povahy. V jádru naší organizace na tomto byla shoda, a proto jsme taky vydávali časopis, nejprve nazvaný Poslední generace, a posléze Sedmá generace. Byl jedním ze dvou základních pilířů naší činnosti. Chtěli jsme v něm formulovat tento pohled na svět, přinášet osvětu a získávat aktivní spojence, kteří realitu vnímají totožně.

 

 

Ekologický aktivismus nebo ochrana životního prostředí má teoreticky nekonečně mnoho témat. Vším jste se zabývat nemohli. Jak jste se stavěli k výběru témat, na co jste se orientovali – a proč?

 

Vybírali jsme si témata po zralé úvaze, aby v sobě měly potenciál přiblížit nás k systémové změně, což je například u energetiky úplně evidentní, neboť společnost, která má svou energetiku založenu na spotřebě rychle se vyčerpávajících neobnovitelných zdrojích, je neudržitelná a spěje rychle k záhubě. A současně, když se ta změna provede, pomáhá to ustavování struktur společnosti, která si je vědoma svých limitů a snaží se  žít v jejich rámci.  Energetika byla jako  klíčovým témate od vzniku Hnutí Duha. První věci, co jsme udělali ještě v září 1989, byly letáky proti jádru. Další téma byl ozón, ale to se vyřešilo velmi rychle. Prostě jsme se přivázali k fabrice Colorlaku a velmi rychle se tady přestaly freony používat i vyrábět, zákon se podařilo prosadit někdy už v roce 1994. Pak přišlo téma lesů. Přirozená druhová skladba lesů a přírodě blízký způsob hospodaření je z hlediska udržitelnosti krajiny, schopnosti zadržet vodu, klíčové téma.

 

Jak si lze vaši tehdejší činnost představit? Nejvážnějším tématem devadesátých let byla dostavba jaderné elektrárny Temelín, proti níž se stavěla část veřejnosti. Co jste dělali vy? Lobbovali jste mezi politiky, jak se to často dělá dnes?

 

V roce 1999, kdy  o tom vláda rozhodovala, jsme dělali i politickou práci, lobbing, který se stal později výhradní metodou ekologického hnutí v novém století. My jsme to měli podložené tím, že jsme byli ochotni se k Temelínu kdykoliv vrátit, znovu spustit občanskou neposlušnost. Politici věděli, že tohle je metoda.  My jsme třeba zrušili etapu Závodu míru jenom tím, že jsem organizátorů zavolal, že si jim tam lehnem, když chtěli končit závod v rezervaci přírodní na Lysé hoře. Museli skončit pod ní, protože jsme nechtěli dopustit, aby to tam sešlapaly tisíce fanoušků. Já mám rád cyklistiku a sport, obdivuju ty lidi, ale je nutné slaďovat zájmy. Tohle nám stačilo, a nemyslím si, že dneska by ekologické organizaci, stačilo těm lidem zavolat. Protože my měli  respekt, díky tomu, že za námi stála tvrdá měna ochoty ke konfrontaci, ochoty být v menšině, být nepopulární. To zkrátka k tomu patří, a věci, které ve společnosti chcete probojovat, vždycky člověk  začíná jako menšina. V okamžiku, kdy začnete hrát pouhou hru na lobbing, tak jakého lobbistu asi může poslat ČEZ, aby debatoval o energetice proti lobbistovi Duhy? Ale když si jim lehnete před  elektrárnu, tak mají fakt velký problém.

 

Porevoluční občanské aktivity patřily mezi vaše zdroje inspirace či byly vašimi vzory. Co na jejich působení bylo pro vás podstatné?

 

Byly velmi tvořivé v tom, jak do veřejného prostoru vstupovat a upozorňovat na problém, ať už to byly happeningy nebo přímé akce. Současně ty nezávislé iniciativy měly étos konstruktivního, ale nesmlouvavého dialogu s mocí. My jsme po jejich vzoru konfrontovali nový establishment s tím, že oni přece deklarují, že chtějí chránit přírodu. Tenkrát  ekologové patřili k vítězům sametové revoluce, a první roky se s náma takhle jednalo. My jsme se na úřadech setkávali s projevy přízně. Nebylo to tak, že bychom  jako dneska naráželi na hráz napruženosti. Naopak úřady měly určitý respekt a snahu vyjít vstříc přinejmenším na začátku devadesátek.

 

V roce 1989 jste byl teprve teenager. Měl jste představu, jak režim fungoval do té doby, jaké poměry panovaly během normalizace? A vyvozujete z tehdejší situace něco pro dnešní dobu?

 

První polovina 70. let je moje oblíbené období, protože převažuje pocit, že sem přijely tanky a pak se nic nedělo až do Charty 77. Přitom tady bylo skoro deset let opravdu brutálního lámání páteří na jedné straně, a na druhé straně největších výkonů občanské statečnosti. A jak se s tím jednotliví lidé vyrovnávali,  jakou hledali strategii, je strašně zajímavé. Číst si například Vaculíkovy záznamy z let 1969 a 1970, kdy kolem něj  prostě mizí jedna jistota za druhou, a zůstávají ti lidi, a nevědí jestli je, zavřou nebo nezavřou, , tmá velkou sílu. Je to velká inspirace pro dobu, která, že by nás mohla klidně znovu potkat, když s obavami pozoruji dnešní poměry ve střední a východní Evropě.

 

Před listopadem roku 1989 byly veřejné občanské aktivity relativně mírné. Používaly se strategie, které určitým způsobem snižovaly riziko, že režim zasáhne v plné policejní síle. Inspirovaly vás ty strategie nějakým způsobem?

 

To nám imponovalo. V druhé půlce 80. let třeba Pražské matky vyrazily na Václavák s kočárky, na které si napsaly „Chceme dýchat“, „Chceme dýchat čistý vzduch, chceme čistý vzduch pro naše děti“. Samozřejmě byla to od nich odvaha, ale současně tam byl kalkul, že za časů perestrojky a Gorbačova režim už na maminky s kočárky nepošle policajty, kteří je seřežou pendrekamy. Ten propočet vyšel, a tato smělost v konfrontaci s mocí, která se konfrontuje s principy, které sama deklaruje. To dělal Gándhí, to dělal Thoreau, to byla síla občanských iniciativ. A to je ekologické hnutí, nebo jakékoliv emancipační hnutí. Toto mu umožňuje dosáhnout výsledku. Naopak v okamžiku,  kdy začne hrát hru na kompromisy s politickou třídou, je odsouzený k prohře. Kompromisy je potřeba dělat, ale úloha těchto iniciativ je rozšiřovat prostor ve kterém se kompromis uzavírá. Bohužel ekologické hnutí v tomto sešlo později na scestí, kdy si myslelo, že všechno vylobbuje. A dodneška se z toho vzpamatová.

 

V souvislosti s ekologickým hnutím, ale vůbec s občanskou společností se používá termín občanská neposlušnost. Co to pro vás ve světle vaší činnosti znamená?

 

Občanská neposlušnost je základním prostředkem pro občanské iniciativy, které chtějí být úspěšné. Důležité je, že občanská neposlušnost nesmí sklouznout do křečovitého revolucionářství, do nadužívání. Je důležité, aby co největší díl společnosti, který člověk chce přesvědčit, viděl, že opravdu už nezůstávají jiné možnosti. My jsme konkrétně dbali na to, aby to mělo ve společnosti co nejširší  veřejné zázemí. Na blokádách Temelína vystupovali významné postavy politiky jako Petr Pithart, Petra Buzková, Vladimír Mlynář. Mělo to tento politický rozměr.

© 2018 Ekostory