© 2018 Ekostory

BEDŘICH MOLDAN

Bedřich Moldan (*1935) je geochemik, ekolog, publicista a politik. Sehrál významnou roli při tvorbě české ekologické legislativy po listopadu roku 1989. Patří mezi nejvýznamnější postavy tuzemské ekologie. Za komunistického období neoficiálně přeložil a spoluvydal průlomový a globální bestseller manželů Meadowsových Meze růstu. Stal se zakladatelem a ředitelem Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. Získal Cenu Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos v oblasti životního prostředí.

Devastace životního prostředí začíná v padesátých letech – nejen u nás, ale v celé poválečné Evropě. Jakou podobu devastace v Československu měla a z čeho tehdejší rozhodování vycházelo?

 

Devastující bylo především to, že se totálně zlikvidovala dlouhými věky vytvořená celá struktura krajiny, to znamená remízky, cesty, meze, a způsob hospodaření se střídáním plodin. To se všechno zrušilo, protože se prostě po vzoru hospodaření v Sovětském svazu a planin v Kazachstánu a na obrovských pláních na Ukrajině - to znamená jedna jedna plodina, moc se to neměnilo a pěstovalo se to, co přinášelo největší výnosy. Samozřejmě se začalo maximálně hnojit, jelikož to všechno bylo dotováno a žádné ekonomické tržní principy absolutně nefungovaly. Dělalo se to podle toho, co centrální plánovací instituce rozhodla. Krajina se co možná nejvíc přizpůsobovala maximálním výnosům bez jakékoli ohledu na to, že krajina taky nějak žije, že tam jsou rostliny, živočichové, kteří nejsou všichni pěstováni. Že není všechno jen ke zužitkování.
 

Komunistický režim většinu času informace o stavu životního prostředí před veřejností tajil. Ta se je ale stejně různými cestami dozvídala a postupem času byla společnost čím dál méně ochotná neuspojivý stav snášet. Jak se lidé tyto záležitosti dozvídali?

 

Odpor rostl zejména v severních Čechách, tam se už před listopadem odehrávaly demonstrace za čistý vzduch. Téma životního prostředí se mezi lidi dostávalo. Myslím si, že velkou roli v tom zahrála naše zpráva Ekologické sekce o stavu životního prostředí, co odvážně a bez vědomí úřadů publikovala Charta. To se i přes cenzuru dostalo mezi lidi, bylo to čteno na Hlasu Ameriky i na Svobodné Evropě v plném rozsahu. A samozřejmě to bylo k dispozici jako dokument Charty. Zhruba od roku 1985 už na to režim nějak reagovat musel, ale dělal to velmi neochotně, velmi jenom dílčím způsobem. Je to vidět třeba na tom, že za komunismu nikdy nebylo zřízeno Ministerstvo životního prostředí. To vzniklo až v roce 1989 a to podivným způsobem, kdy přejmenovali Ministerstvo vnitra na Ministerstvo vnitra a životního prostředí, což byl poměrně nejapný žert.

 

Rapidně se zhoršující stav životního prostředí a vzrůstající znečištění vzduchu bylo jedním z důvodů revoluce v roce 1989, která stála vládnoucí komunistickou stranu moc. Ve svobodných poměrech se značně rozšířily do té doby omezené možnosti ochranářů, ekologů a aktivistů. Jak se ekologické hnutí vyvíjelo?

 

Tady je několik fází. Ta první fáze jsou 90. léta, kdy díky všeobecnému nadšení a mobilizaci všech prostředků a sil, se podařilo výrazně zlepšit situaci v oblasti životního prostředí víceméně ve všech oblastech. Posléze si lidé všimli dvou věcí. Za prvé, že životní prostředí jsme v podstatě dostali do velké míry na evropskou úroveň a že tedy jako v zássadě není už moc co řešit. A že když to necháme na vládě a nebudeme se to o starat, bude všechno dobré. Na druhé straně jsme si uvědomili, že dohánění západu po materiální stránce se moc nedaří a že musíme o sebe starat daleko líp. Tím pádem dochází k jistému konfliktu mezi ekologickou nápravou a ekonomickými aktivitami. Z toho konfliktu rozhodně nevychází vítězně ekologie, nýbrž právě naopak. Postupně od přelomu tisíciletí dochází k odklonu od původních nadšených snah. Sice se leccos zlepšuje, čistota vod, stavějí se čistírny a zlepšuje se kvalita ovzduší, i když samozřejmě ne všude. Některé věci se naopak výrazně zhoršují. Například biodiverzita, biologická rozmanitost ochrany přírody, a také je velmi špatná situace v oblasti ochrany půdy a hospodaření v krajině. To vidím jako úplně nejkritičtější věc.

 

V období komunismu i laik mohl poznat, že není něco v pořádku s ovzduším, v severních Čechách to bylo patrné na první pohled. Jak může běžný občan poznat dnes, že se zacházení s krajinou a životním prostředím nevyvíjí dobře?

 

Když se člověk se podívá na jednoduché indikátory a signály jako je například četnost ptáků či motýlů v zemědělské krajině, tak je to velmi smutné. Samozřejmě nejde jenom o ptáky a motýly, ale signalizuje to celkový celkový stav biologické rozmanitosti. Obecně je ve velmi špatném stavu půda, nedělá se dost proti erozi. Hospodaření je špatné, na obrovských lánech se nestřídají plodiny, ať už jde o kukuřici nebo řepku. Když se pak pěstuje kukuřice jenom proto, aby se nacpala do bioplynek, tak to je přímo zvrhlost. Řízení není na dobré úrovni, protože bychom potřebovali daleko daleko lepší zásady společné hospodářské politiky. Máme masívní podporu těch velkých farem a velkochovů, ale málo dbáme na malé vlastníky. Situace ekologického hnutí a ekologických organizací je často velmi těžká, protože jen obtížně získávají granty – nemáme usazeny mechanismy pravidelných příspěvků, které by umožnily jejich řádné fungování. Přitom jsou jednoznačně užitečné.

 

Čím si lze vysvětlit, že v 90. letech se poměrně rychle dařilo napravovat nejzásadnější projevy a příčiny znečištění, zatímco později se tento slibný postup zpomalil a v některých oblastech zastavil, ba dokonce zhoršil?

 

Devadesátá léta se vyznačovala tím, že sice nebyly peníze a rozhodně ještě chyběly podpory v oblasti životního prostředí ze zahraničí. I tak se podařilo mobilizovat domácí zdroje, a podařilo se díky nadšené a spontánní podpory široké veřejnosti zavést celou řadu opatření, institucí, zákonů. Rovněž výrazně životnímu prostředí prospěla základní restrukturalizace ekonomiky, kdy se postupně utlumoval těžký průmysl. To všechno směřovalo k tomu, že se životní prostředí výrazně zlepšilo. V průběhu 90. let například poklesly emise oxidu siřičitého o 90 procent, což je neuvěřitelná věc. Bylo to výsledkem celé široké podpory veřejnosti a když říkám veřejnost, mám na mysli nejrůznější úrovně od vlád až po jednotlivé třeba lidi nebo obecní zastupitele. Navíc se postupně také získaly prostředky z Evropské unie. Zájem lidí o tuto problematiku následně poklesl, a lidé se začali daleko víc starat o svůj vlastní ekonomický rozvoj. Rozvojové projekty získaly daleko větší podporu, než aby se lidé starali o to, že se nějakým způsobem také musí musí zabývat životním prostředím, Zavedla se navíc celá řada procedur, kde se ze zákona lidé museli starat o životní prostředí jako třeba je slavná EIA, neboli posuzování vlivu na životní prostředí. Kvůli formalizovaným procedurám lidé soudí, že už to  není masově jejich starost, pokud se jich to přímo osobně netýká jako kdyby jim třeba chtěli postavit spalovnu za humny.

 

Má dnes vedle profesionálních ekologických organizací, vědeckých agentur a odborníků smysl, aby se běžní občané angažovali v záležitostech životního prostředí? Zbývá pro ně místo?

 

Já si myslím, že by, že by rozhodně měli. Mělo by to začínat lepší výchovou a vzděláváním ve školách. Školy se zbavily této povinnosti tím, že se o to starají různé nevládní organizace. To není není dobré, školy by se o to měly starat daleko víc, aby lidé měli schopnost chápat širší souvislosti - ne jen se specificky starat o čistotu vody nebo třídění odpadu, ale vidět souvislosti s celým společenským a hospodářským rozvojem. Přemýšlení o idei udržitelného rozvoje je u nás je velmi zanedbáno. Lidé sice úplně neztratili vztah k přírodě a k životnímu prostředí, ale nevidí souvislosti a celý společenský kontext. To nám velice chybí.