VÁCLAV MEZŘICKÝ

Václav Mezřický (1934 - 2018) byl právníkem zabývajícím se zejména právem životního prostředí. Působil v Ústavu státu a práva Československé akademie věd či jako polistopadový náměstek ministra životního prostředí. Napsal řadu knih o problematice životnío prostředí. Byl také členem komise pro udělování anticeny Ropák roku za neekologické počiny. Na právnické fakultě UK založil kurz Globalizace a globální problémy, který byl přístupný všem vysokoškolským studentům v Praze. Působil i v zahraničí, kdy zastupoval vládu v roli poradce Světové banky ve Washingtonu.

Většinu života jste působil jako právník a profesor práva zaměřený na právo životního prostředí. Jak jste se k zájmu o životní prostředí původně dostal, jaký byl kontext vašeho zájmu?

 

Já jsem se k tomu dostal až po roce 1969. Můj životaběh do té doby byl do značné míry určován vztahem k přírodě, protože můj táta byl veterinář. V mládí jsem trávil prázdniny na statku. Když jsem povyrostl, tak jsem s otcem jezdil po usedlostech a viděl jsem, jak se člověk chová ke zvířatům. Otec byl ředitelem jatek, takže jsem strávil hodiny a hodiny pozorováním toho, jak se zvířata popravují. Pak jsem studoval práva, dělal jsem obhájce nebo advokáta a v roce 1969  jsem se dostal do Ústavu státu a práva. Pak jsem se dozvěděl o knize, která mě zásadně ovlivnila. Meze růstu manželů Meadowsových.

 

To byla kniha, která v té době způsobila po celém světě poprask, protože zásadně varovala před riziky hospodářského růstu. Dokládala, že pokud budeme pokračovat v dosavadní intenzitě výroby a těžby, přestane nám planeta brzy stačit. Kniha určitě v rámci komunistického režimu nemohla být dostupná. Jak jste se k ní dostal a jak jste s ní naložil?

 

Samozřejmě tady ta kniha nebyla dostupná. Jeden člověk mi ji ze zahraničí ale propašoval. Když jsem si ji přečetl, tak jsem si najednou uvědomil, že tady se začíná měnit svět. A to a to i v tom smyslu, že vlastně celá ta ideologie, na který byl založený komunistický režim, se ocitá v krajní nouzi, protože žádný bezbřehý neomezený rozvoj není možný. Planeta je jednou tak velká jak je velká, je na ní tolik a tolik zásob a tak dále. Najednou jsem samozřejmě měl pocit, že v tom jsem sám, že bych o tom potřeboval s někým komunikovat a něco dělat. Tak jsem pátral. Dostal se mi do ruky časopis Vesmír. A narazil jsem tam na recenci Mezí růstu od ekologa Bedřicha Moldana, o kterém jsem v tom okamžiku samozřejmě nic nevěděl. Tak jsem začal pátrat, až jsem se Bedřicha Moldana dopátral. Dali jsme si schůzku a hned napoprvé jsme si řekli, že s tím něco uděláme. Tak začala naše činnost v ekologické sekci České biologické společnosti.
 

Vy jste nikdy nepůsobil jako klasický aktivista. O co vám v rámci založené Ekologické sekce vlastně šlo?


Já jsem k životnímu prostředí nepřistupoval jako ochránce broučků a stromů, já jsem k tomu přistupoval jako k ideologickému nástroji, který bude podkopávat ideologickou sebejistotu toho systému, který se tu ustavil po roce 1948.

 

Jakým způsobem jste na to šel?

 

Všechno, co jsem mohl za toho starého režimu podniknout, se týkalo informování veřejnosti. Moldan byl v tomto naprosto geniální. Našel způsob jak oklikou a nenápadně vydávat spoustu skript, pro které jsme dávali překládat různé zajímavé články na téma životního prostředí a ty jsme pak rozdávali.

 

Jak se vám to dařilo naplňovat v rámci komunistického režimu, který byl založený na těžkém průmyslu a obří těžbě? Přece jen jste byli k takovým záměrům kritičtí. Jak se na to režim tvářil?

 

Samozřejmě, že to bylo neustále pohybování se na hraně. Ale zase na druhou stranu, my jsme pokládali za hlavní úkol informovat lidi. Byli jsme si vědomi toho, že teprve když tady bude nějaká sociální síla,  tak se s tím může něco dělat. To se projevilo až na sklonku toho režimu, když se lidi začali bouřit kvůli smogu v severních Čechách a potom už všude. Naším hlavním cílem bylo informovat lidi a tím vytvářet sociální a politické předpoklady pro to, aby se s tím něco stalo. Aby ten režim byl pod určitým tlakem v jakékoli formě, na stranických organizacích nebo dokonce peticemi, které tehdy nebyly samozřejmě nic častého. Sociálním tlakem přimět ten režim ke změně chování.

 

Vaším husarským kouskem byla vědecká Zpráva o stavu životního prostředí v Československu, která byla velmi kritická. Dostala se do západních médií a způsobila poprask i u nás. Jak k tomu došlo?

 

Někdy v roce 1983 jsme pořádali seminář v Krušných horách. To byl styl, jakým jsme se mohli setkávat. Byl to několikadenní seminář, kam jsme si pozvali různé specialisty - na ovzduší, na vodu, na chemické látky, na odpady. Tam jsme se vzájemně poučovali. Ocitl se tam poradce předsedy vlády Štrougala. My jsme zjistili, že vládnoucí elita o problému životního prostředí nic neví. Informovaní ve skutečnosti nebyli vůbec. Tehleten člověk následně říká: „Nemohli byste napsat nějakou souhrnnou zprávu o tomto?“ A my jsme si říkali: „Tak to jsme u cíle, to je bezvadné, to je přesně to, co potřebujeme.“ Zprávu jsme zpracovali, nesměla se dostat do cizích rukou. Já jsem v té době ale byl ve styku s lidmi z Charty a tak jsem zavolal svému příteli Pavlu Rychetskému. Setkali jsme se s ním a s Rudolfem Slánským, což byl syn popraveného politika. Já jsem jim tuto zprávu dal s tím, „okopírujte si to, dělejte si s tím, co chcete, ale zase mi to vraťte, protože já ji musím dát zpátky na předsednictvo vlády“. Takto se stalo, že se ta zpráva dostala ven, dostala se do Hlasu Ameriky, do francouzskejch novin a začala mela.

Co lze z tohoto dnes už legendárního případu vyvodit?

 

Demonstruje to, jak sledovaná ta problematika byla. Přece jenom se nacházely štěrbiny, kterými se to mohlo dostávat k uším, které to měly slyšet. Tímhle způsobem jsme dosáhli v těch limitech, ve kterých jsme se pohybovali, cílů, který jsme si víceméně mlčky, předsevzali - že budeme informovat veřejnost.

 

Jak je možné, že režim o něco takového projevil zájem? Mohlo to pro něj být přece nebezpečné – protože to vůči němu mohlo být kritické.

 

Pro toho člověka, Štrougalova poradce Hegenbarta, nastala mezní situace. On se najednou dozvěděl, že že tady existují nějaké hrozby, o kterech nic nevěděl. To jím otřáslo. Byl tím dán impuls „když to nevím já, tak samozřejmě to neví ani můj šéf a já jsem jeho poradce, je moje povinnost z loajality mu to dodat.“ Tak to podle mě fungovalo. Oni o tom nic nevěděli a nejednou se začínali dozvídat, že to problém, a že to je velký problém.

 

Co se dělo poté, co zpráva přes západ pronikla k do té doby neinformované československé veřejnosti?

 

Poté, když se dostala ven ta Štrougalova zpráva, tak Moldan přišel a říká: „Hele, zvou mě na státní bezpečnost.“ A já jsem říkal „Bedřichu, víš co, nechoď tam sám nebo se tě budou pokoušet uvrtat. My je překvapíme a půjdeme tam spolu.“ Tak jsme tam skutečně šli spolu, přijal nás takovej lvoun, typ bijce, mohutnej chlap v bílém plášti. Pochopili jsme, že si oblíkl ten bílý plášť jenom kvůli tomu, aby s námi mohl mluvit jako lékař státní bezpečnosti. A že ho strašně  tahle problematika zajímá. Hned jsme věděli hned, o co jde, že to je přiblblá kamufláž. Tak jsme si popovídali a on, že by měli zájem se účastnit našich schůzek. Nevím, co mě to napadlo, ale hned na první schůzi, jsem vstal a říkám: „Vážení přítomní, dovolte abych tady uvítal zástupce ministerstva vnitra, který se na nás přišel podívat.“ Všichni tím pádem věděli, že jsme sledovaní a máme si dávat pozor na to, co říkáme.

© 2018 Ekostory