HANA LIBROVÁ

Hana Librová (*1942) je bioložka, environmentalistka a jednou z nejvýznamnějších inspirátorek ekologického hnutí věnující se zkoumání ekologického životního způsobu. Napsala mimo jiné proslulé a průlomové knihy Pestří a zelení, Vlažní a váhaví a Věrní a rozumní. Založila studijní obor Humanitní environmentalistika a následně Katedru environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kterou po mnoho let vedla. Obdržela Cenu Josefa Vavrouška a získala Cenu ministra životního prostředí.

V roce 2017 jste završila svou knižní trilogii, v níž v porevolučním období zkoumáte životní způsob obyvatel České republiky ve vztahu k přírodě. Pozorujete v uplynulých dvou dekádách vliv vašich prací na akademickou a veřejnou debatu o životním způsobu?
 

Opakovaně slýchávám, že kniha Pestří a zelení. Kapitoly o dobrovolné skromnosti byla pro čtenáře objev. Uvědomili si, že jejich životy korelují s životním způsobem, který v knize popisuji. Na knihu reagovali lidé, kteří byli poměrně zeleně, tedy environmentálně uvědomělí. Kniha Vlažní a váhaví. Kapitoly o ekologickém luxusu měla odlišnou odezvu, protože na ni reagovala skupina lidí, do které patří otevření a hledající lidé jako například mladí výtvarníci nebo muzikanti. Právě ti se určitým způsobem našli v tématu takzvaného ekologického luxusu. Náhle jim začal být sympatický jejich styl života, který je příjemný a zároveň přírodě méně škodí. To znamená, že došlo k posunu. Ve své třetí knize již zřetelně stojím na straně přírody, která je fatálním způsobem poškozována. Proto se jmenuje Věrní a rozumní. Kapitoly o ekologické zpozdilosti. Myslím si, že skutečně věrných je kupodivu čím dál tím méně, přestože degradace přírody stále postupuje. Je to bolestná záležitost. Kniha nese tento emoční základ.             


Již před rokem 1989 vyšla vaše nadčasová kniha zkoumající fenomén krajiny Láska ke krajině? Jakým způsobem jste se coby původním vzděláním i profesí bioložka začala soustředit na společenské souvislosti a začala vnímat ekologii nejen jako přírodní vědu? Stál za tím čím dál evidentnější rozpor mezi lidským společenstvím a přírodou?
 

Byla jsem sice bioložka, ale postgraduálním školením i socioložka. Principiální otázky jsem mohla formulovat ze zorného úhlu obou oborů. Podnět k zájmu o přírodu ale plyne z emocionální roviny, z postojů, které se vytváří přímo v dětství. Těžko bych dnes formulovala situaci, kdy jsem začala mít zájem o environmentální otázky. Určitý impuls mi dala  kniha  Meze růstu z roku 1972. Kolega Ivo Možný mi přinesl českou samizdatovou verzi. Meze růstu mě ovlivnily po racionální stránce. Uvědomila jsem si, že lidstvo expanduje způsobem, který má své meze. Poté mě profesorka Milena Rychnovská, jež vytvořila a vedla ekologické oddělení Botanického ústavu ČSAV, přizvala jako socioložku do svého výzkumného týmu. Uvědomovala si nezbytnost mezioborovosti, která byla v komunistickém milieu  sice proklamovanou, ale nerealizovanou záležitostí. Zkoumali jsme postoj obyvatel ke krajině v oblasti Kameniček na Vysočině. Tam jsem se poprvé dostala do terénu jako výzkumnice. Zjistila jsem, že postoje obyvatel nejsou takové, jaké by si romantická duše přála.

 

Proč jste se v průběhu akademických let zaměřila právě na životní způsob, tedy  na činnosti jednotlivců a rodin, a ne na to, čeho se dá dosáhnout politickou činností a aktivismem? Nadto sociologie se tradičně zaměřovala spíše na názory a postoje, než na samotné jednání.


Je to prosté, impuls přišel zvenčí. V červnu 1992 se v Riu De Janeiru konala velká konference o trvalé udržitelnosti. Československo zastupoval federální ministr životního prostředí Josef Vavroušek. Vrátil se okouzlen důvěrou, kterou mu vyjádřili kolegové ze Západu. Vesměs mu radili, ať se lidé v Československu nedávají cestou intenzivního konzumu. Ať nebudují, ale věnují se kvalitnějšímu životnímu způsobu. V té době se na mě obrátil jako na socioložku s prosbou, abych přemýšlela o možném výzkumu životního způsobu. A tak jsem se k tomu dostala, zajímá mě životní způsob z hlediska spotřeby.  

 

Naše každodenní praktiky se spotřebou často souvisejí, jsou materiální povahy. Je nakonec spotřeba tím, co nejvíce vytyčuje náš životní způsob?

 

Ano, životní způsob je do značné míry určen mírou spotřeby. Proto je zároveň významným faktorem ovlivnění přírody. Ehrlichova rovnice, tedy rovnice poškození přírody, se rovná velikosti populace x použité technologie x spotřeba na hlavu či domácnost. Spotřeba na hlavu je vyjádřena životním způsobem. Podle fyzika Alfreda Schütze práce ničí svět (Arbeit ruiniert die Welt). Každý výrobní zásah znamená vliv na přírodní děje a na přírodní bytosti. To znamená, že každá výrobní činnost, která vyrábí užitečné nebo zdánlivě užitečné předměty, je zásahem do přírody. Čím méně člověk spotřebovává, tím méně se vyrábí, tím méně se zasahuje do přírody.

 

V našem vztahu ke světu kolem je klíčové, jak věci pojmenováváme. I ohledně našeho vztahu k přírodě vynalézáme termíny, které jej mají vystihovat. Jak se stavíte k pojmu životní prostředí? Ve vašich textech je nápadné, že jej prakticky nepoužíváte.

 

Pojem životní prostředí je podle mého názoru scestný. I Ludvík Vaculík se vůči tomuto pojmu velmi silně ohradil. Je to ošklivý pojem, protože implicitně obsahuje životní prostředí člověka a jeho prosperitu, i když nepřímo. Anglické environment nemá tak výraznou akcentaci antropocentrického náhledu. Poprvé jsem pojem slyšela ještě za komunistů, ale otázky životního prostředí byly tématem už za první republiky. K mé nevoli se tento pojem užívá dodnes. Implikuje v sobě prosperitu člověka.

 

Může právě označení životní prostředí neblaze ovlivňovat vývoj environmentální proměny nebo způsob, jak se k ekologickým problémům a přírodě obecně stavět?
 

Kdyby se pojem životního prostředí nahradil pojmem příroda nebo ekosystém, znamenalo by to určitý posun v povědomí toho, oč jde. Nepřipadá mi, že by pojem životní prostředí přímo škodil. Ale je to ztráta příležitosti naznačit, že jde o něco jiného než o blaho, zdraví a prosperitu člověka.

 

 

Environmentální citlivost, která dříve existovala pouze v zárodku, se začala vnímat jako téma. Není už omezena na jakýsi  disent nebo underground šířící se pouze na vybraných katedrách. Je to běžný obor na mnoha školách. Ekologie se stala tématem  nejenom přírodovědně, ale i humanitně vzdělaných. V 90. letech se začaly udílet tituly v oboru, vytvořila se oficiální akademická infrastruktura. Vzpomenete si na samotné začátky?

 

Začátky souvisí s novou možností svobodného vyjadřování spojenou s přísunem literatury ze Západu, která u nás chyběla. Instituce se opíraly o názor akademiků, kteří čerpali náhled na tuto problematiku ze zahraničních konferencí. Na konferencích byla témata otevřená a v žádném případě tabuizovaná. Dnes naleznete v  knihkupectvích pod regály ekologie stovky knížek. Nicméně má to velmi malý praktický efekt v terénu. Nemohu proto opomenout skutečnost, že realita přebíjí dobré úmysly i zajímavé teorie.

 

I díky vašemu přičinění se u nás ustanovil a v mnoha dimenzích rozšířil obor humanitní environmentalistiky. Nemáte dojem, že naproti této robustnosti oboru stojí podobně výrazný nezájem společnosti?

 

Ano, a nezájem společnosti samotný obor znehodnocuje. Roku 1997 jsem absolvovala profesorské řízení a zároveň začala vznikat Katedra environmentálních studií v Brně. Na environmentální tematiku všichni živě slyšeli, katedra vznikla bez větších obtíží. Téma je pro environmentálně citlivého člověka velmi apelativní. Je třeba si uvědomit, že i přes snahy environmentalistů si lidstvo rozvrátilo klima, čehož žádný jiný tvor nebyl a není schopen. Faktický vývoj je tak velmi nepříznivý.

 

Musíme ale zmínit, že od 60. let se začalo upozorňovat na faktory, které působí proti přírodě a jsou tak špatné i pro člověka. Lidé si uvědomovali neblahý dopad na jejich životy. Začal se mísit občanský a ochranářský proud a stékat do jednoho. To přece jen není důvod k naprosté skepsi.

 

Proč si myslíte, že jsou občané takoví environmentalisté? Právě naopak. Zakažte občanům, aby si nechali postavit bazén na zahrádku v situaci nedostatku vody. To je nemyslitelné. Nevěřím na synergii sociálních a environmentálních řešení. Kolegyně Naďa Johanisová se domnívá, že jakmile se vyřeší sociální problémy, automaticky a snadno se vyřeší i environmentální. Já si myslím, že tomu tak není. Je to dáno mým skeptickým náhledem na člověka vůbec. Dnes by bylo referendum v environmentální oblasti holá katastrofa. Jsem pro občanskou společnost, ale ne pokud se jedná o vztah k přírodě.

 

Jakým způsobem se u nás změnila spotřeba po roce 1989?
 

Po revoluci se začal plnit sen o blahobytu, tedy neomezené spotřebě. Nedosažitelné se stalo myslitelné.  Vzhledem k předrevolučnímu období došlo ke značnému posunu. Ideálně to vyjádřil Ludvík Vaculík, který s velkým despektem a rozčarováním řekl, že jsme se dostali přesně do bodu, ve kterém by si západní inteligence přála nebýt. Jak říká kolega Václav Bělohradský: „jedinec může být rozumný, ale společnost je šílená.“ Vliv svobodné spotřeby můžeme sledovat u fenoménu cestování nebo automobilismu, který přesahuje rozumnou míru. Téměř ze dne na den došlo k otevření hranic a možnosti pohybovat se po planetě. Cestování se přelomově vyšplhalo do úrovně, která byla dříve nepředstavitelná. Letiště, dálnice, lodní doprava. Planeta je kolonizovaná. Cestování by pravděpodobně patřilo do spotřeby, ale tento faktor Ehrlichova rovnice nebere v potaz.

 

Mnozí upínali naději právě k listopadové revoluci. Doufali, že díky výrazné společenské změně si konečně svobodná společnost utvoří přístup, který pro přírodu nebude zdaleka tak zničující. Pokud bychom měli porovnat předrevoluční a porevoluční dobu, změnil se k lepšímu alespoň vztah společnosti k přírodě?

 

Dle mého se nic podstatného nezměnilo. Přetrvává romantická představa lásky k přírodě. Dnes dostanete od lidí stejnou odpověď jako za socialismu. „Mám rád přírodu a měli bychom ji chránit.“  Bohužel tato výpověď je na míle daleko od skutečnosti. Proto mě zajímá životní způsob. Neopírá se o vyznání sympatií nebo o přání ochrany přírody. Životní způsob prozrazuje, jak se člověk reálně chová. Od socialismu se přístup lidí nezměnil v reflektovaném postoji, ale co do faktického chování se změnil k horšímu. Důvodem je výrazné zvýšení spotřeby. Většina lidí se v dnešní době realizuje pouze prostřednictvím jí. Takové chování naráží na limity dané přírodou, to znamená, že z hlediska životního způsobu je tlak na přírodu větší. Dálnice, božstvo mobility, panuje strašným způsobem. Je zajímavé, že tyto příšerné protipřírodní snahy jako kanál Dunaj-Odra-Labe mají původ v první republice. Jsou to prastaré záměry, které nebyly realizovány. Nyní je developeři znovu vytahují ze šuplíku a domnívají se, že vzhledem ke stáří lidé na jejich negativní důsledky vůči přírodě zapomněli.

 

Netajíte se nedůvěrou k možnému zlepšení environmentálních poměrů. Napadlo by vás před rokem 1989, že budete  po mnoha letech působení v environmentální sféře takto skeptická?

 

Nikdy jsem neměla jasnou představu o vývoji environmentální situace. Troufám si ale říct, že mám pozorovací dar, protože jsem nikdy neměla iluzi, že by se něco podstatně pohnulo směrem k lepšímu. Člověk má tendenci vždy  vlastnit víc. Nedokáže se vztahovat k něčemu, co je z hlediska příbuznosti mimo jeho okruh. Je sedm bodů, které činí z člověka riskantní biologický druh. Na druhé straně ovšem věřím ve smysl vzdělávání a kultivaci. Rozhodně si nemyslím, že by naše práce neměla smysl, ale je velmi křehká oproti tomu, jaké jsou antropologické sklony člověka.

 

Co je z politického hlediska hlavní problém, který nepřeje environmentálnímu posunu?
 

Dnes je to nezaměstnanost, respektive její klesání. Společnost je nastavená tak, že je pro ni zaměstnanost nezbytná. Pokud by se prosadily environmentálně žádoucí změny a lidé by méně spotřebovávali, společnost by se sesula. Nemůžu to politikům ani mít za zlé. Kapitalistický systém je takto nastaven. Socialistickému systému rovněž nevěřím, protože se v něm prosazují antropologicko-ekologicky nepříznivé rysy člověka. Záliba v rychlosti, v hromadění, ve změně (neofilie), v prestiži, v neschopnosti dívat se do budoucnosti. To jsou vše ekologicky nepříznivé rysy člověka, které je potřeba nějakým způsobem překonávat. Politický systém a změny, ke kterým dochází ve společnosti, zesilují vliv nepříznivých rysů člověka. Automobilový průmysl je jasným posílením neofílie, záliby v rychlosti a záliby v prestiži. Veškeré ideje o sdílení aut nebo cestování vlakem tvoří pouze jemnou krustu na antropologických tendencích. Tuto slabounkou kulturní vrstvu se snažíme posilovat, ale v boji proti sklonům člověka vázne. Proto je situace tak beznadějná. To je mé přesvědčení. Environmentálně založený akademik postupně dospívá k podobně skeptickým názorům, jaké zastávám já. Realita je velmi truchlivá.


Jak by se v dnešní době vysokých konzumních sklonů i možností člověka dal změnit vztah a postoj jednotlivce k přírodě?
 

Člověk potřebuje kultivaci. Vzdělání je cesta. Je to zřejmě jediná cesta, jak zvýšit environmentálně příznivou praxi životního způsobu. Vzdělaný člověk, zejména ze společenskovědních a humanitních oborů, je vůči environmentálním tématům otevřený. Když se to vezme ze sociologického hlediska, vzdělaní lidé jsou elity. Z logického hlediska musí fungovat podobný aparát i na úrovni vlády, respektive parlamentu. Mluvit o vzdělání našich poslanců je sice poněkud legrační, ale potěšili mě, když nedávno prošla původní vládní verze zákona o národních parcích. Kdyby politikové nebyli vázáni stranickou příslušností, tak by s nimi byla lidská řeč a ekologickým otázkám by přáli. Ale politicky a stranicky jsou dány limity, které brání prosazení ekologicky příznivé mentality. Kdybych s nimi mluvila osobně, přáli by ekologii, ale svazovaly by je stranické strategie, které  této kultivaci a posunu nepřejí.


Mění se konzumní vzorce, technologie, komunikační prostředky i způsob, jakým fungují média i politická sféra. To musí mít i značný vliv na vývoj samotného environmentálního hnutí. Jakým způsobem se podle vás proměnilo za uplynulé čtvrtstoletí po pádu komunistického režimu?


Vyvinulo se zejména směrem od fyzické péče k jednání. Pokud dnes navštívíte zařízení zabývající se ekologickými problémy, spatříte řadu mladých lidí pracujících na počítači. Je to na první pohled neterénní aktivita. My, co máme očekávání nutnosti fyzického odporu na dosažení ochrany přírody, se mýlíme. Dnes je ochrana přírody úřadování, nikoliv poutání ke stromu.

 

V 90. letech bylo environmentální hnutí podstatně razantnější oproti dnešku. Dnes volí metody podobné korporátní sféře – vyjednávání, lobbing, public relations. Považujete tento posun vzhledem k současné povaze environmentálních problémů za prospěšný?

 

Hnutí se velmi zmírnilo, zprofesionalizovalo. Profesionalizace je pro ducha toho, co se děje, určující. Dříve se příznivci hnutí krčili v malých prostorách, dojížděli na kole. Dnes se na lektorská školení dopravují auty, první se shánějí po parkovištích. Hnutí zblahobytnělo a celkově zvlažnělo. Je to do značné míry výsledkem jednání tohoto typu práce, elektronické práce. Díky elektronickým metodám ovšem prošel například nedávný zákon o národních parcích. Tady metoda jednání prospěla. Ale je možné, že na poslance učinila dojem přítomnost lidí na Staroměstském náměstí. To už mělo charakter aktivismu, který pomalu mizí, ale tu a tam se vynoří. 

© 2018 Ekostory