ČESTMÍR KLOS

Čestmír Klos (*1943) je novinář. V letech 1968 až 1983 působil jako redaktor časopisu Melodie. V roce 1983 byl s celou redakcí z časopisu vykázán a začal pracoval v časopise Krkonoše. V 80. letech 20. století se podílel na zastavení megalomanského projektu stavby lanovky na vrchol Sněžky. Po revoluci psal do  Lidových novin, časopisu Týden, magazínu Euro a České pozice. Dodnes je rozhlasovým redaktorem a autorem ekologických pořadů a pravděpodobně je nejdéle píšícím tuzemským ekologickým novinářem. 

"Životní prostředí je přeci to, co tady zůstane za každých okolností." Čestmír Klos

 

Pro ochránce přírody a zájemce o témata životního prostředí hrály během komunistického režimu významnou roli relativně dostupné věci, které dnes považujeme za samozřejmost – překlady knih, specializované časopisy. Anebo festivaly. Specializovaný ekologický filmový festival však vznikl. Měl tehdy nějaký větší význam?

 

Ekofilm hrál velice důležitou roli. Na něm jsme se scházeli i jako novináři píšící do nejrůznějších zájmových časopisů. Sledovali jsme filmy, které už tehdy velmi progresivně upozorňovaly třeba na kyselé deště a na problémy, které Západ řešil před námi. To jsme tam viděli v zahraničních filmech. Viděli jsme tam i domácí filmy jako byly Ropáci. Všechno velmi výrazně přispívalo k ekologické publicitě, protože o festivalu se potom občas něco někam napsalo. To bylo hodně důležité. Zatímco aby se napsalo přímo o konkrétním problému, to bylo v normálních novinách výjimečné. Ekofilm hodně věcí otevíral, a hlavně polemika, která byla na Ekofilmu, nebyla nikde jinde. Ve stupňovité posluchárně pro asi sto posluchačů se narvalo několik set lidí, seděli na schodech, lavicích, a teď poslouchali lidi jako byl Pepa Vavroušek, Moldan, a další tací, kteří otvírali dvířka k vnímání ekologie. Snažil jsem se, aby odezva Ekofilmu byla i u nás v Krkonoších. Dokonce jsem tam dělal „malý Ekofilm“ z těch filmů, které šly na festivalu, vypůjčil jsem si je a pouštěl jsem to lidem. Dalo to příležitost k dalšímu popularizování ekologického problému.

 

Jaký měl Ekofilm vliv na to, jak se o ekologických tématech hovořilo ve společnosti? Dokázal být festival platformou, která proměňuje myšlení a tím i vývoj věcí příštích? Pokud ano, jak se podařilo takový festival v komunistickém období provozovat?

 

Byla to sice malá akce, ale soustředila lidi, kteří měli co říct, a lidi, kteří chtěli poslouchat. Byli tam zájemci o problematiku životního prostředí, často lidé, kteří tam jezdili ze své vůle. Člověk, který byl zaměstnán na nějakém ústavu, oficiálně nebyl poslán, ale vzal si volno a přijel. A takových lidí bylo dost. A mělo to sjednocující informační rovinu, odtamtud se šířily ty myšlenky na ochranu životního prostředí. Komunisté asi pochopili, že odtud žádná politická změna, nevzejde, tak to nechali pokoj. Ředitelka festivalu měla obejité všelijaké komunistické orgány. Když někde promluvila, tak musela tam ocitovat dobová klišé, ale ve skutečnosti to vlastně držela, zachraňovala to.

 

Dnes už je ekologické hnutí relativně svobodné, ve srovnání s poměry před rokem 1989. Nicméně zájem veřejnosti o témata ochrany životního prostředí mezitím poklesl. Jak vidíte situaci a pozici ekologických aktivistů v dnešní době?

 

Pořád se o nich mluví, dokonce sestavili na ministerstvu vnitra nějakých pravých a levých odchylek, které jsou nebezpečné. Najednou se tam objevila organizace, která usiluje o to, aby nebyly prolomeny limity těžby uhlí. To se u nás absurdně bere jako nebezpečí této republiky. Přitom to jsou lidi. kteřý naopak o tu republiku usilují, aby byla v pořádku. Životní prostředí je přeci to, co tady zůstane za každých okolností. Nechápu, jak je možné, že nikdo občanským aktivistům nedá podporu - aby třeba vystoupil nějaký politik a poděkoval třeba občanským aktivistům nebo zajistil pro jejich činnost nějaké nejnutnější peníze. To je myslím ta největší chyba současné politiky. Ať už je ta strana tradiční, nebo nová, všechny strany se na tyto občanské aktivisty vykašlali. Za komunismu bylo přezírání člověka, a teď mám takový pocit, že je zas.

 

Po revoluci jste pracoval coby novinář specializující se na ekologická témata. To nebylo nijak časté a není dodnes, naopak. Jak se vám dařilo o těchto věcech psát? Setkával jste se s nějakými problémy?

 

V roce 1989 mě po nějakém veřejném shromáždění chtěli vyhodit, ale nestačili to už, takže já jsem se mezitím postavil na židli uprostřed vrchlabského náměstí, a můj osud se odvíjel jinak. Pracoval jsem jako novinář pro Lidové noviny, potom Týden, potom Euro, a potom Českou pozici. Všude jsem čas od času narazil na to, že moje materiály jsou příliš aktivistické. Ale já jsem si to obhájil, a ty materiály vyšly tak, jak jsem je napsal. Pocítil jsem však určitý tlak, náznak toho, jak  to má být všechno vyvážené. Myslím, že poučka o vyváženém novinářství je jedna z nejnebezpečnějších.

 

Vyváženost je ale tím, co má být klíčovým kritériem zpravodajství. Vadí vám, že vytváří fikci pravdivosti postavením názorů proti sobě?

 

Novinářství musí být objektivní, pravdivé, a musí připustit, nebo dokonce musí vyžadovat, aby novinář měl názor na to, co prezentuje. Aby si ten názor obhájil. Vyváženost jako klíčové kritérium jsem odmítal vždycky, a myslím si, že to je skutečně moje poznání, konečné poznání i za mojí érou usilovného novinářství. Teď už dělám pouze rozhlasové, kde bohužel neustále slyším z kanceláří slovo vyváženost velmi často. Slovo vyváženost je nebezpečné slovo pro tuto společnost.

 

Po mnoha letech práce ekologického novináře a po dlouhodobém vývoji ekologického aktivismu před listopadem 1989 i po něm, jak se vám jeví vitalita ekologického hnutí v současnosti?

 

Je spousta organizací, mnohé z nich už vypadají něco jako nějaký podnik. Usilují o dobré věci, ale usilují o ně potichu. Dostávají na to peníze z grantů. Mám pocit, že důraznost ekologických organizací jakoby mizela. Skutečně už je dneska nevelký počet osobností, které jsou do posledního písmene lidmi, o nichž se může říct „občanský aktivista“, který usiluje o dobré vztahy v životním prostředí – s životním prostředím,  v němž není trvale udržitelný život prázdnou frází.

© 2018 Ekostory