© 2018 Ekostory

JAN PIŇOS

Jan Piňos (*1960) je fyzický geograf, ekolog, horolezec a občanský aktivista. Patří k výrazným postavám polistopadového ekologického hnutí u nás. Výrazně do něj vnesl étos aktivního angažovaného občanství. Stál u založení české pobočky Greenpeace v devadesátých letech. Zde byl vedoucím kampaně za čistý vzduch a čistou energii a pokračoval v ní i poté, co přešel do Hnutí Duha, kde působí dodnes v roli tiskového mluvčího. Působil rovněž jedenáct let jako vedoucí Správy CHKO Broumovsko. Získal Cenu Josefa Vavrouška.

Byl jste výraznou tváří Greenpeace, jejichž česká pobočka vznikla v roce 1992, později jste se stal součástí Hnutí Duha. Účastnil jste se aktivit ekologického hnutí už před revolucí v roce 1989? Jaké byly začátky vašeho zájmu o ochranu životního prostředí?

 

Já jsem byl před listopadem 1989 spíš okrajově činný v disentu, to byl můj prvotní občanský aktivismus. Byl jsme spoluzakladatelem Nezávislého mírového  sdružení, a  pomáhali jsme s bráchou při nějakých vydavatelských a pašeráckých činnostech před listopadem. Pašovali jsme věci z Polska, ale vlastně do ekologického hnutí jsem vstoupil v roce 1992, kdy vznikla u nás československá pobočka Greenpeace. Tam jsme se přihlásil s velkým nadšením, protože se mně na Greenpeace líbila kombinace dvou věcí - na jedné straně profesionality a kvalitních argumentů, a na druhé straně velkého aktivismu a odvahy přinášet svědectví z ohrožených míst. A takže jsem tady vlastně patřil k zakládajícím greenpeasákům, tehdy ještě v Československu. To byla moje cesta.

 

Byl jste přímým účastníkem kvasu, které u nás po roce 1989 ekologické hnutí a ochrana přírody zažívala. Jaké byly tyto začátky? Obnášelo to něco specifického, co dnes již není patrné?

 

Já myslím, že ty zárodky jsou právě zajímavé. Jak Děti Země, tak Hnutí Duha vznikly těsně před listopadem na podzim 1989, a zároveň v té době byly demonstrace v severních Čechách. Semínka toho, co později zrodilo ekologické hnutí, už klíčí úplně na sklonku starého režimu. Celá ta frustrace z minulého režimu se najednou přetavila ve velkou naději po listopadu. Dala zrod obrovské energii, která se na začátku do nových ekologických organizací a do aktivismu vlila. Přístupy, se kterými jsme demonstrovali od roků 1988 a 1989 za změnu režimu, a potom co jsme pracovali v Občanském fóru, si naše generace přinesla do nově vznikajících ekologických organizací. To byla pro mě osobně velká škole, zejména práce v disentu na sklonku 80. let, a hlavně pak listopadová revoluce. Jsem velice rád, že mně zastihla právě v tom věku, ve kterém mě zastihla. Z toho jsme čerpali a žili potom ještě dlouhou dobu.

 

Dnes je Greenpeace již tradiční platformou na mapě ekologického hnutí. Objevili se zde Greenpeace až po revoluci nebo se o naši zemi zajímali dříve? A jak se podařilo pobočku založit?

 

První akce byla v severních Čechách, kde lezli na komíny a střílela po nich milice, bylo to někdy v druhé polovině 80. let. Byla to akce Greenpeace proti kyselým děšťům. Potom hned po listopadu přijel duhový rakouský autobus na Václavák, a greenpeasáci  z Evropy rozdávali publikace. Byl tam obrovský zástup lidí, protože byl veliký hlad po kvalitních a nezávislých informacích o životním prostředí, které tehdy bylo v Československu zásadním způsobem poškozené. Byl výborný nápad, že se v Amsterodamu rozhodli založit samostatnou pobočku v Československu a zpočátku ji  financovat. Na podzim 1991 v listopadu vznikla kancelář Greenpeace, a bylo nás na začátku pět. Byli jsme tři kampaněři, jeden protijaderný, já jsem měl na starosti ovzduší a fosilní paliva, a pak jsme měli ještě toxickou kampaň.

 

Hned po revoluci vzniklo bezpočet ekologických organizací. Bylo dobře, že jich vzniklo takové množství? Nebylo proto ekologické hnutí příliš roztříštěné a neschopné intenzivní spolupráce?

 

Je dobře, že vzniklo víc organizací, protože tady nesporně v tehdejší době bylo víc osobností, které potřebovaly tvořivý prostor kolem sebe. Zároveň ty organizace měly různé programy, různé priority, různá témata. Přirozeným způsobem se rozvrstvila starost o různé části životního prostředí. Je to určitě lepší, než kdyby tady vznikla jedna velká silná organizace, všichni by se nahrnuli do ní, a tam si navzájem konkurovali.

 

Jak práce v ekologických organizacích v 90. letech vypadala? Lišilo se to od způsobu, jakým se pracuje dnes?

 

90. léta byla obdobím univerzalismu, kdy každý tzv. kampaňér nebo kampaník, se musel postarat o svoji práci sám, celistvě. Vymyslel si svou vlastní tématiku, musel si sestavit plán kampaně, musel si shánět peníze, musel se starat o mediální práci, musel si sehnat spolupracovníky, dobrovolníky. Takovýmle způsobem jsem třeba fungoval  ve své první velké kampani v severních Čechách, která začala obranou Libkovic, moc jsme se při tom naučil. To, co dneska dělají týmy lidí, kde už jsou specializované role, tehdy dělal jeden člověk.

 

Libkovice jsou legendární kauzou, ve které šlo o zbourání obce kvůli těžbě uhlí. Proč byl problém Libkovic tak podstatný a hovoří se o něm dodnes? Jaká byla vaše osobní zkušenost s dlouho trvající blokádou ve snaze obec před těžbou zachránit?

 

Mně přitáhly severní Čechy. Ačkoli jsem žil v Brně, a nevěděl jsem o té krajině skoro nic, tak mně přitáhly složitostí a velikostí toho problému ekologicko – sociálně – zdravotně politického. Byl to gordický uzel. A vláda sice přijala vládní usnesení o ekologických limitech, ale vlastně kudy do toho obrovského problému vstoupit? Já jsem měl to nesmírné štěstí, že jsem přijel v té  době do Libkovic, poslední bourané vesnice v severních Čechách, a nějak intuitivně jsem poznal, že to je neuralgický bod - místo kde prostě můžeme ten obrovský složitý propletenec problémů pánevních okresů konečně. To byly pro mě právě Libkovice, a jsem nesmírně rád, že jsem tam přijel. Sice jsme je nakonec nezachránili, ale vlastně jsme vytvořili precedent proti bourání dalších vesnic.

 

Jak se na vás jako na ekologické hnutí dívala tehdejší veřejnost? Dnes se často proti ekologům a aktivistům vymezuje. Jaké to bylo v případě Horního Jiřetína, Libkovic, Temelína? Jak reagovala tehdejší společnost, politici a média?

 

Začnu u místních lidí. Tam, kde jsme bránili jejich zájmy, ať už to byla těžba zlata nebo nebourání Horního Jiřetína, nebo dokonce i nedostavba Temelína ve vesnicích kolem, naše přijetí bylo velice pozitivní. Protože jsme bránili destruktivním snahám, které by dopadly na životy lidí v těch místech. Co bylo také nesporně pozitivnější, byla politická scéna ve vztahu k životnímu prostředí. Tehdy byly ve Sněmovně i v Senátu desítky dohromady politiků, se kterými se dalo domluvit nejenom na základě obchodů a lobbismu, ale z podstaty věci. Tehdy ochraně životního prostředí přáli a chápali to. I novináři byli nesmírně vstřícní. To dneska prakticky vymizelo.

Můžete popsat, jak se to konkrétně odráželo v Libkovicích, které měly ustoupit těžbě uhlí?

 

V Libkovicích jsme zůstali tři měsíce a blokovali ji den co den, zatímco původní úmysl byl udělat typickou akci Greenpeace, připoutat pozornost médií - tím pádem politiků - a odjet. A ta akce vyvolala tak obrovský ohlas, že jsme vlastně neměli srdce odjet, a zůstali jsme tam tři měsíce. Byla tam spousta novinářů, na ekologii byli zaměřeni v každém velkém médiu, v každých novinách, v každém deníku, v televizi i v rozhlase. To bohužel už taky vymizelo. Atmosféra byla vstřícnější, a bylo to samozřejmě proto, protože životní prostředí v období revoluce bylo mezi nejsledovanějšími tématy z hlediska popularity veřejnosti. Zároveň tady samozřejmě byly velké ekologické osobnosti jako Josef Vavroušek, Ivan Dejmal a Bedřich Moldan, kteří zásadním způsobem ovlivňovali veřejnou diskuzi. Podpora lidí se ale vytrácí, protože hodnoty se proměnily směrem ke konzumním.

Od revoluce uplynuly dobré tři dekády. Jakým způsobem se ekologické hnutí pod vlivem nových technologií, politického vývoje, grantových schémat a nových témat proměnilo? Změnily se i samotné ekologické organizace?

 

Ekologické organizace se změnily velice. Na začátku bylo velké nadšení, malé zkušenosti a málo peněz, a dnes, na konci téhle křivky, je hodně zkušeností, velká profesionalita, víc, peněz, ale také míň aktivismu, míň odvahy čelit skutečně těm velkým výzvám, míň dobrovolnictví. To, co bylo na začátku v nejlepším slova smyslu radikálním ekologickým hnutím, které mělo tu podporu mnoha dobrovolníků, jež zase vyplývala z širší podpory veřejnosti, tak to se postupem času změnilo v agenturně konformní způsob práce. Máme specializované role. Myslím, že dneska můžeme vůbec pochybovat o tom, jestli tu nějaké ekologické hnutí vůbec je. Jestli tu nejsou už jen ekologické organizace tak trošku jako agentury.

 

Proměnili se v ekologickém hnutí i samotní lidé? Jsou jiní, než byli v dobách porevolučního ekologického kvasu?

 

V jedné důležité věci se lidé v ekologickém hnutí proměnili zásadně  - dřív byli univerzálnější, nebylo tolik hranic mezi aktivismem ekologickým, sociálním, lidskoprávním. Dneska v rámci specializace došlo k tomu, že už není možné vidět ekology třeba při pomoci uprchlíkům na Balkáně, kde jsem byl v roli koordinátora několik měsíců, a vlastně jsem tam zažil stovky českých dobrovolníků, a neviděl jsme tam nikoho z ekologického hnutí. Zároveň si myslím, že kdyby byli v tomto smyslu lidi z ekologického hnutí mobilnější, flexibilnější, tak by pomáhali lepší pověsti ekologického hnutí. Tím, že se ekologické hnutí tak dynamicky rozvíjelo, vydělilo se do svébytného proudu, který do jisté míry ztratil kontakt s okolím.

 

Jakým způsobem se během třech dekád proměnil vztah ekologů a aktivistů s politiky? Změnil se nějak mechanismus vyjednávání a nátlaku?

 

Vyjednávání s politiky o životním prostředí v devadesátých letech bylo mnohem víc postavené na vzájemně sdílených hodnotách, na odlišných cestách, ale společných cílech, zatímco vyjednávání s politiky dnes je už jenom ryze otázkou pragmatismu,  obchodu, a taktiky. Mluvím o politicích celostátních. O parlamentu, o vládě. Nemluvím o politicích místních, kterých si nesmírně vážím. Chtěl bych doufat, že lidi toho typu nevymizeli,  a navzdory tomu, do jakého marasmu se čím dál tím víc propadá celostátní politika, tak že ta venkovská snad se rozvíjí dobrým směrem. Know-how tam roste.

 

Je dneska na poli ochrany životního prostředí ještě prostor pro laickou občanskou angažovanost nebo už je to spíš odbornou záležitostí specializovaných ekologických organizací? Má běžný občan neodborník možnost něco ovlivnit, měl by se o to vůbec snažit?

 

Od osobní roviny, že se lidi můžou chovat šetrně k přírodě a životnímu prostředí, určitě mají obrovský smysl i místní a grassrootové místní spolky, sdružení, zvlášť při obraně nějakých lokálních zájmů, ať už je to záchrana květnaté louky, nebo při snaze zabránit stavbě supermarketu ve městě místo parku. Tam všude mají obrovský smysl, a je dobře, že je u nás jich hodně

 

Kam by se ekologické hnutí u nás mělo ideálně ubírat, aby bylo v ochraně životního prostředí účinné a zastávalo se veřejných zájmů?

 

Bohužel jsem svědkem toho, že, že narůstá profesionalita, a mizí odvaha nasadit vlastní kůži, nějakým způsobem riskovat. České společnosti fatálně chybí odvaha. To je jedna z hlavních nemocí a příčin všech neduhů. Kdybychom se posunuli od konformity zpátky k odvaze, dokázali bychom chránit přírodu lépe než teď. Protože to množství know-how, vědomostí a dovedností, které se za čtvrt století nakupily v ekologických organizacích, je obdivuhodné.