ANTONÍN BUČEK

Antonín Buček (1942 - 2018) byl český krajinný ekolog oceněný Cenou Josefa Vavrouška. Působil na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity. Spoluzaložil sdružení Veronica. Stejnojmenný ekologický časopis Veronica založil už v období komunismu. Stál za památnými a významnými protestními občanskými akcemi DNO a Špunt, které kritizovaly výstavbu pustošivého vodního díla Nové Mlýny.

„Když se podíváme na dnešek, je potřeba, aby tady byli jednotlivci a skupiny, kteří určitým způsobem hájí přírodu. A to, že jsou v našem prostředí menšinoví, je také dáno velmi nedobrým postojem  českých elit k ochraně přírody.“ 

-Antonín Buček

 

V osmdesátých letech jste v Brně spoluzaložil ekologický časopis Veronica. Dnes se založení takového časopisu nejeví jako něco zvláštního, ale v minulém režimu to nebylo vůbec jednoduché, úřady tomu nepřály. Jak jste k tomu rozhodnutí dospěli?

 

Veronica vznikla ve druhé polovině 80. let, a začalo to tak, že jsme s přítelem Janem Lacinou sedávali vždycky po práci v Geografickém ústavu společně v restaurantu, nedaleko břehu řeky Svratky. Když jsme se rozhlédli kolem sebe, tak v Brně tehdy nevycházel skoro žádný časopis. V Praze vycházela Nika a my jsme si snili u piva a vymysleli jsme název. Vychází z Nezvala – na břehu řeky Svratky kvete rozrazil. Bylo nám jasné, že časopis s názvem Rozrazil nám v reálném socialismu nikdo nepovolí, tak jsme vzali ten latinský název Veronica. My jsme tomu nemohli říkat časopis, jmenovalo se to Buletin městského výboru Českého svazu ochránců přírody v Brně. První číslo vyšlo v roce 1986 a potom se podařilo ten časopis vydávat. V dobách největšího rozmachu, kolem roku 1990 to mělo skoro tři tisíce výtisků. Byl jediný brněnský časopis a vůdčí myšlenkou bylo prosazovat šetrný vztah k přírodě – a to nejrozmanitějšími formami. Veronica se stala jádrem a hlásnou troubou brněnského environmentalního hnutí. Hned v prvním čísle se psalo o územních systémech ekologické stability krajiny.

 

I v té době existovala cenzura. Jak se tehdejší úřady k Veronice stavěly? Dařilo se vám publikovat i kritické materiály, které ekologické psaní nutně obnáší?

 

Já býval zván na městský výbor KSČ, kde ideologický tajemník -to byl nejpilnější čtenář Veroniky - měl tu Veroniku podtrženou různými pastelkami. Co bylo zeleně, bylo dobře, co bylo červeně, to bylo problematické. Já jsem musel vysvětlovat, co ty jednotlivé věci znamenají. My jsme v prvních číslech ještě dopustili toho, že jsme tam uváděli citace z různých sjezdových usnesení komunistických československých nebo sovětských. Byly to ty krásné věty, jak je potřeba chránit přírodu a vylepšovat přírodní prostředí. To jsme zveřejňovali a já jsem to vždycky tomu městskému tajemníkovi ukazoval a říkal, že to je vlastně ta myšlenka rozvedená trochu jinak. Takže nám ten časopis nikdy nezakázali.

 

Veronica se zabývala i tématem nakládání s půdou a krajinou. Jak jste tehdy coby odborník v oboru biologie vnímal její vývoj?

 

Krajina před našima očima zažívala proces, který bych nazval zrychlenou globalizací. To znamená v 50. letech první první vlna pozemkových úprav, rozorávání mezí.  V 70. a 80. letech druhá vlna takzvaných souhrnných pozemkových úprav, kdy docházelo ke zvětšování souvislé plochy pozemků. Z toho důvodu, aby byly snadněji obdělávatelné. Nešlo tam o biologické či ekologické důvody, ale o obdělávatelnost a láci.

 

Jakým způsobem jste tehdy provozovali občanské aktivity? Režim rozhodně nepřál občanským akcím s kritickým podtónem, co jste v tehdejší době mohli dělat?
 

To, co jsme mohli, bylo velmi účinné a velmi podobné tomu, jakým způsobem se funguje dnes. Využívali jsme toho, že byl zákon na ochranu přírody a v ústavě bylo napsáno, že stát chrání přírodu. Nejrozmanitějšími formami jsme se obraceli na různé orgány buď oficiálně, anebo jsme přemoulovali jednotlivé spřízněné úředníky

 

Jižní Morava, ze které pocházíte, byla zásadním dějištěm boje proti vodnímu dílu Novomlýnské nádrže. Byly předmětem předlouhých občanských aktivit, přesto nakonec vznikly. Co pro vás jako ochranáře znamenaly a znamenají dnes?

 

Novomlýnské nádrže jsou varovným příkladem toho, když není dbáno varovných ekologických přírodovědných prognóz a zvítězí optimistické technokratické a ekonomické zájmy. Náklady na dílo nejsou zaplaceny dodnes a zaplaceny nebudou nikdy, protože ty optimistické představy o rozsáhlých záplavách se nenaplnily. Přitom byla zničena krajina, která měla parametry národního parku. Krásná krajina širokých jihomoravských údolních niv, mozaika lesů, luk, mokřadů se spoustou starých stromů, se spoustou ptáků a zvěře, opravdu nádherná krajina. Z té tady zůstala na největší dolní nádrži prakticky vodní poušť. Hráze jsou umělé, není tady žádný kontakt mezi břehy a vodou, a fungují jako septik jižní Moravy.

 

Organizovali jste letitou akci DNO, která probíhala během 80. let a je legendární dodnes. V čem spočívala a co měla přinést?

 

Akce Dno byla zaměřená na přesazování bledulí letních, ladoněk a lekníků z budoucího dna nádrže do okolí, kde by mohly najít dobrá místa, přežít a někdy se možná vrátit zpátky. Za těch osm let se akce účastnilo asi tisíc dobrovolníků, byla organizována Českým svazem ochránců přírody. Nebyla nikdy nikým povolena, což je obdivuhodné. Podařilo se přesadit asi 120 tisíc bledulí letních, víc než 20 tisíc sněženek, 2 tisíce ladoněk a mnohé z nich dnes na těch nových stanovištích dobře rostou. Byl to pokus dokázat, že nám jako ochráncům přírody na přírodě záleží a že se pokoušíme zachránit to co se dá, i když jsme nebyli schopni ovlivnit vlastní výstavbu nádrže. A myslím, že ten zážitek pobytu v nivní krajině, která postupně byla ničena výstavbou nádrže byl pro každého nezapomenutelný.

 

Jak se na takové aktivity tvářil tehdejší režim a jeho instituce? Nebylo to někomu divné, že se lidé pravidelně sjíždějí na místo budoucí nádrže a po víkendech tam vykonávají cosi zvláštního?

 

 K těm novomlýnským aktivitám v podstatě nebyl vůbec žádný úřední ohlas. Nás to vůbec  nenapadlo, že bychom měli žádat o nějaká povolení k jednotlivým akcím. Ty se odbývaly o víkendech vždycky v jarním období. Všichni o tom věděli, akce byla veřejná, byla i zveřejněna v časopise Naší přírodou. Lidé vždycky přijeli na místo srazu, pracovali a zase se rozjeli. Přitom to bylo zřetelné projevení názoru, že by příroda by se neměla ničit, že by se s ní mělo zacházet šetrně.

 

Co se týče Nových Mlýnů, nenechali jste projevů občanské neposlušnosti ani po revoluci. Stál jste za akcí Špunt, která rovněž proslula a už byla založena na přímé konfrontaci. Co bylo předmětem akce Špunt?

 

Akce  Špunt proběhla v roce 1990 a hybatelem byli občané Šakvic, kteří se nemohli smířit s tím, že všechny jejich lesy byly zaplaveny vodami Novomlýnských nádrží. Cílem akce Špunt bylo pokusit se dosáhnout vypuštění dolní Novomlýnské nádrže, která byla napuštěna na jaře roku 1989. Akce proběhla za účasti několika tisíc občanů. Výsledkem akce Špunt bylo zadání velké studie, jestli by vypuštění dolní Novomlýnské nádrže znamenalo okamžitou obnovu těch zaplavených hodnot, které na dně nádrže byly. Odborníci, kteří na té studii pracovali, se shodli na tom, že to možné není, že je lepší optimalizovat soustavu Novomlýnských nádrží tím, že bude postupně snižována hladina a bude dosaženo toho, aby se Novomlýnské nádrže zapojily do okolní krajiny. Bohužel se to nestalo, takže ta krajina Novomlýnských nádrží vypadá tak, jak ji dnes vidíme.

 

Po mnoha letech úsilí proti výstavbě Nových Mlýnů, co pro vás dnes symbolizují?

 

Novomlýnské nádrže jsou nádherným příkladem toho, že varovné ekologické prognózy se obvykle naplňují, zatímco sny technokratů a s nimi spřízněných ekonomů se naplňují jen málokdy. 

© 2018 Ekostory