JAROMÍR BLÁHA

Jaromír Bláha (*1970) je vystudovaný veterinář, uznávaný odborník na ochranu přírody a držitel ceny Josefa Vavrouška.
Od začátku 90. let působí v Hnutí Duha, kde založil v program Lesy, jehož cílem je ochrana zbytků málo narušených lesů
a obnova míst ponechaných divoké přírodě, a zlepšení stavu hospodářských lesů změnou hospodaření směrem k šetrným, přírodě blízkým postupům. Vede kampaně, organizuje blokády a zabývá se odbornou činností. 

Dokážete si ve své minulosti vzpomenout na zájmy a body, které vás dovedly k zaměření na ekologické otázky a občanský aktivismus?

 

Já se o přírodu zajímal už na základní škole, studoval jsem přírodovědné knížky, chodil jsem do přírody, zajímal jsem se o zvířata. Když jsem byl ještě malej kluk, někdy v šesté třídě, zachraňovali jsme u nás v Modřanech v pískovně břehule, když jim začali těžit hnízdiště. Šli jsme tehdy na Národní výbor a oni opravdu zastavili tu těžbu. Organizovaným způsobem v Hnutí Duha jsem začal působit v roce 1991. Já jsem studoval na vysoké škole veterinární a ten impuls bylo pro mě, když jsem viděl bezprostředně po revoluci, že se začíná zapomínat na problémy životního prostředí, ačkoliv před revolucí to bylo jedno z hlavních témat.

 

Měl jste za to, že byste sám mohl účinně přispět k tomu, aby se životní prostředí stalo jedním z klíčových témat veřejného a politického života? Co bylo stimulem, abyste se do toho pustil?

 

Ten impuls byl, že není dobré se na to jenom koukat a nic nedělat. Když jsem viděl ty problémy kolem sebe, nedělalo mi dobře jenom říkat, co je špatně. Já jsem potřeboval mít sám pro sebe pocit, že pro to taky něco dělám.  V Brně na hlavním nádraží jsem viděl stánek Hnutí Duha, tam jsem si koupil časopis Sedmá generace. S obsahem časopisu časopisu jsem souzněl, protože psal o hlubších příčinách problémů. Následně jsem šel do hnutí Duha, přihlásil jsem se jako dobrovolník a začal jsem pracovat. Ze začátku jsem přelepoval obálky, vystřihoval články z novin, postupně jsem začal dělat víc. Pak jsem přišel  s tím, že bychom založili program Lesy. Přišel jsem s nápadem, abychom se věnovali ochraně našich lesů.

Vzpomenete si na svou vůbec první kauzu? Které postupy jste se během ní jako „aktivistický elév“ naučil?

 

Naše první kauza, kterou jsem pomáhal řešit, byla kauza Rajchéřov. Skupina holandských  investorů chtěla vystavět v prostředí České Kanady komplex bungalovů, hotelů, golfové hřiště, wellness a areál, který měl sloužit k rekreaci zejména holandské klientely. Tehdy se investor dokázal propojil s lidmai na okresním úřadě, s místním starostou, s člověkem na pozemkovém fondu, takže dokázal vyvolat v tom místě atmosféru strachu. Tam jsem se učil uplatňovat postupy v kampani - osvětu, šíření informací v místě, zapojování médií – snažit se to dostat ven na veřejnost, prostřednictvím médií, zapojování se do správních řízení, používání paragrafů k ochraně k ochraně krajiny. Nakonec jsme to vyhráli. Byla to poměrně velká kauza a já jsem se na tom hodně naučil. 

 

Stál jste u počátků nově vznikajícího ekologického hnutí v demokratické zemi, a to v konkrétní organizaci Hnutí Duha, která funguje dodnes. Když si vezmeme samotnou Duhu, nakolik a jak odráží vývoj ekologického hnutí?

 

Hnutí Duha bylo hodně o spontaneitě, my jsme ze začátku neměli placené pracovníky. Lidé to dělali ve svém volném čase, dělalo se to s obrovským nadšením – připravovali jsme akce v proti výstavbě meziskladů v Dukovanech, potom blokády Temelína, prosadili jsme zákon na ochranu ozonosféry. To hnutí skutečně bylo úplně živé a často byla čirá improvizace protože se věci vyvinuly jinak než jsme předpokládali. Postupně jak organizace rostla, přibývalo profesionálních  pracovníků. Nastoupila byrokratická pravidla, aby ta organizace vnitřně fungovala. To je asi nezbytné a ubývá tím pádem spontaneity a improvizace. Dnes je to do značné míry profesionálně expertní agentura, která vydává studie, expertní analýzy a tak dále. A přitom je to ještě pořád hnutí, které je schopné udělat přímou akci. Je to chůze po hraně, je to nesmírně citlivé. Já osobně bych přívítal, kdybychom byli zase víc spontánní a víc jsme improvizovali a přitáhli víc lidí zespodu. Zároveň ale přibývá víc lidí, kteří se zapojují dobrovolně, přitom si organizace pořád uchovává tu tu expertní vysokou úroveň.

 

V Česku existuje ekologických organizcí relativně velký počet. Není to znakem roztříštěnosti hnutí, projev nejednotnosti, která může snižovat možnou účinnost hnutí vůči politikům, korporacím, a podobně?

 

Ta rozmanitost naopak dává ekologickému hnutí určitou stabilitu. Kdyby tady byla jedna zastřešující organizace, která by to všechno řídila, bylo by jednoduché ji zdiskreditovat nebo zlikvidovat. Stačí si za zaplatit PR agenturu a zaplatit si účelovou, nepravdivou diskreditaci. Tím, že těch organizací je víc, mají to politikové nebo průmyslové skupiny, které to hnutí kritizují, mnohem těžší. Mezi ekologickými organizacemi probíhá spolupráce a zároveň každá pracuje trošku jiným způsobem. Komu vyhovuje expertní práce, tak jde do expertní organizace, komu vyhovuje přímá akce, tak jde do Greenpeace. Komu vyhovuje chránit přírodu konkrétní prací, tak jde do Českého svazu ochránců přírody. Spektrum organizací poskytuje obrovsky širokou nabídku nejen témat, ale i způsobů práce.

 

Oproti 90. letům pozorovatelně ubylo přímých akcí, jako jsou blokády a naopak přibylo uměřených jednání s politiky. Je dnes lobbing a politické vyjednávání natolik účinné, že už přímé akce nejsou potřeba?

 

Na příkladu Šumavy se ukázalo, že  tohle všechno nestačí. Když je záměr například těžit v národním parku dřevo a je přikrytý politicky, klasické právní cesty nestačí. I když používáme právní prostředky a expertní poznatky. Pochopili jsme, že bez široké podpory veřejnosti tím politickým rozhodnutím neotočíme. Proto jsme začali informovat veřejnost. V Národním parku jsme každé léto dělali infomační stánek v nejnavštěvovanějších oblastech, ukazovali jsme lidem, že  ten les neumírá, ale naopak ožívá, že tam je mnohem větší biodiverzita. Začali jsme pořádat vzdělávací exkurze pro veřejnost. Začali jsme lidi brát do oblastí divočiny a ukazovat jim to všechno na místě. Ale tímto způsobem to je možné vysvětlit omezený skupině lidí, bez osvěty prostřednictvím médií to taky nejde - a zjistili jsme nakonec, že média mají na politiky mnohem větší vliv než než odborné poznatky. Teprve když se o té věci začne psát v médiích, to teprve přiměje politiky o to, aby se o to zajímali a aby případně změnili svůj přístup. Na druhou stranu ten dopad mediální práce to znamená to znamená to, že  informujeme veřejnost veřejnost prostřednictvím médií.

 

Nenásilné přímé akce měly v devadesátých letech značnou sílu, vzpomeňme na blokády Temelína, Libkovic, Šumavy i mnohé další? Čím to, že právě blokády mívají tak silný vliv na veřejnost a často znamenají určitý mezník v dané kauze?

 

Právě tyhle akce často mají rozhodující význam pro celou kampaň. Na blokádu přijedou lidi, už je to vypjatá situace – ti lidé, co přijíždějí tomu věnují doslova sebe sama. A ti spoluvytvářejí nesmírnou sílu, kterou, kterou nic nedokáže předčit. Síla se projeví v autentičnosti toho projevu. Blokáda donutí i politiky, aby se posléze postavili k danému problému, byť dosud mlčeli. Rozhýbe to celou politicko-mediální  sféru. A po té blokádě se nastartují procesy které které potom vedou k pozitivním změnám.

 

Za tři dekády po revoluci se ekologické hnutí vyzbrojilo mnoha zkušenostmi a poznatky, znalostmi a ověřenými metodami. Je v ochraně životního prostředí vůbec ještě místo pro neprofesionály, obyčejné občany?

 

Já si dokonce myslím, že bez nich věci k lepšímu měnit ani nejdou. Správa věcí veřejných není jenom o rozhodování úředníků a politiků, ale neoddělitelnou součástí toho je účast každého z nás. Ať už v místě svého bydliště tím, že třeba pomáhám obnovovat památky, nebo se zajímám o územní plán, můžu se zajímat o to, co mi tady postaví nebo nepostaví za domem, práce v ochotnických spolcích a podobně. Angažovanost v místě bydliště anebo potom na širší úrovni je klíčová. Dělají to třeba národní organizace ať už na ochranu přírody, na ochranu životního prostředí anebo třeba organizace, které pomáhají lidem v nouzi, sociálně prospěšné organizace a další. Když to lidi nebudou dělat, když to nechají na úřednících a politicích, posun k lepšímu fungování ať už   společnosti nebo světa nebude mít žádný impuls. 

© 2018 Ekostory