MOJMÍR VLAŠÍN

Mojmír Vlašín (*1954) je zoolog, ekolog a politik za Stranu Zelených. Patří mezi legendy české ochrany přírody. Je aktivní v řadě nevládních ochranářských a vědeckých organizací, jako jsou Ekologický institut Veronica, Česká společnost ornitologická, Česká společnost pro ochranu netopýrů, Poradní sbor Pálava, nebo Natural Areas Asotiation. Nadto je členem redakční rady časopisu Sedmá generace. Ve vědecké oblasti se zabývá především ochranou netopýrů, obojživelníků a plazů. Zabývá se preventivní ochranou životního prostředí.

Původně jste jako kluk byl skaut a posléze jste vstoupil do legendárního spolku TIS založeného nadšeným ochráncem přírody a nestorem české ochrany přírody Otakarem Leiským. Jak se to stalo?

 

Já jsem se v 1968, jakmile se to uvolnilo a založil se skaut, jsem se coby čtrnáctiletý okamžitě dal do skautu, a „skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských“, takže jsem se mimo jiné tedy věnoval i tomuto. Ze skautu jsme se vlastně dostal i k TISu, Svazu pro ochranu přírody. To bylo atraktivní a zajímavé. Tam jsem se hlouběji začal věnovat ochraně přírody.   

 

Proč vás téma ochrany přírody vlastně vůbec zajímalo? Pro mladého člověka bylo spoustu jiných lákadel. TIS byl navíc režimem po roce 1968 zrušen, našel jste si jinou činnost?

 

Já se zabýval už od první třídy biologií a přírodou, takžex já jsem k tomu velice inklinoval a chtěl jsem ji zkoumat. V souvislosti s TISem jsem narazil na to, že pokud to tak půjde dál, tak za chvíli nebude co zkoumat, protože ta příroda na tom není úplně dobře. Začal jsem se o to víc zajímat. V 70. letech jsem studoval Přírodovědeckou fakultu, obor biologie a  ekologie živočichů specializace.  Pak byl násilně zrušen TIS, a následoval to komunisty zorganizovaný vznik Českého svazu ochránců přírody. My věděli, že je to organizace režimem kontrolovaná. Přesto jsem do něho okamžitě vstoupil, protože jsem měl pocit, že svých cílů bych mohl dosahovat aspoň takto. Svaz byl přece jen trošku mimo systém, a dost si na tehdejší poměry dovoloval.

 

Proč komunistický režim podle vás TIS zrušil a nahradil jej vzápetí v lecčem podobnou organizací Československý svaz ochránců přírody? To se z dnešního pohledu jeví jako poměrně nelogické.

 

Ten režim byl paranoidní, a všechno co nevytvořil sám považoval za nepřátelské. Skaut musel být zrušen, protože to nezaložili komunisti, a stejně tak to bylo s TISem. Oni ho nezaložili a přetvořit ho v nějakou svoji poslušnou organizaci se jim nechtělo nebo to nešlo. Prostě ho natvrdo zrušili, jako všechny výtvory z období před rokem 1968. Zrušili TIS, a založili něco svého, což ovšem nebyli schopni úplně uhlídat, protože to nebyl Svaz filatelistů ani kaktusářů. Přišli lidi se zájmem a s představou, která úplně nekorespondovala s režimem. Na druhé straně si uvědomovali,  že to nemůžou úplně zakázat, protože i v  Sovětském svazu se chránila příroda.

 

Zakladatel TISu Otakar Leiský musel podstupovat mnoho peripetií. TIS jako první ochranářské sdružení vybudoval bez okolních vzorů na základě vlastního přesvědčení a životního zájmu. Jak to zvládal?

 

On byl voják a byl zvyklý na konfrontaci s různými nebezpečími, proto mu asi komunistický režim nepřipadal jako něco výjimečného. Klidně šel do střetu. Na druhé straně měl zájem o tu přírodu. Vedl oddíly, které nechtěl vést jako skautské, měl na to vlastní systém. K ochraně přírody se dopracoval vlastním úsilím. On neměl žádná školení, jak dneska školy chrlí ekology. On se k tomu musel dostat na základě vlastního studia, vlastní úvahy, a potom zjistil, že když chce něco smysluplnýho dělat, tak musí založit občanské sdružení nebo svaz, který by to uváděl v život.

 

 Jakým způsobem mohl tehdy běžný občan, laik, poznat, že stav životního prostředí je značně neuspokojivý a průběžně se zhoršuje?

 

To byly věci, který byly neoddiskutovatelné a vůbec se nedalo přemýšlet, jestli se v úsudku třeba nepletu. Když člověk přijel do Krušných hor, kde stály suché stromy zničené imisemi, nebylo o čem diskutovat. Pak se přijelo dolů, a krajina tam byla zcela zdevastovaná. Severní Čechy plus znečištění vod v některých místech bylo tak zřejmým a tak drastickým ničením, že o tom nemohl mít pochyby ani laik, a dokonce ani komunista. Bylo to naprosto zřejmé.

 

Jak se tehdejší režim stavěl k ekologii coby vědě, která se kriticky zaměřuje na otázky životního prostředí s využitím věd jako je biologie, fyzika, chemie, i sociálních věd?

 

Ekologie jako taková nebyla moc vítaná. Pořád se tvrdilo, že ekologie je součást biologie, což je nesmysl. Ohraničovali to tak schválně, aby si ekologové moc nevyskakovali, že  máme počítat broukům nožičky, a jinak nemáme do ničeho strkat čumák. Životní prostředí se ale neustále zhoršovalo. Vypouštělo se stále víc  škodlivin do ovzduší, a stále víc odpadů do vod.

 

Během minulého režimu jste působil v ochraně přírody a životního prostředí, což bylo v konfliktu s průmyslovými zájmy režimu. Neměl jste tehdy obavu, že vám nějakým způsobem režim může ztížit život, nějak vás perzekvovat?


Obavu jsem určitě měl. Živil jsem rodinu, děti, manželku, nebyl jsem žádný disident. Na druhé straně jsem si říkal, že nic špatného nedělám, ani proti komunistům. Já nějak nevybočoval, neúčastnil se žádných podzemních hnutí. Přesto mě dvakrát vyslýchala StB, a ptali se mě na to, co děláme ve svazu ochránců přírody, a kdo píše do zpravodaje. Věci, které byly úplně zřejmé, které museli vědět. Ptali se mně asi jenom proto, aby zjistili, jestli mluvím pravdu nebo nemluvím pravdu. Já jsem nebyl v žádném podzemním hnutí, nikoho jsem neskrýval, žádné letáky jsem nešířil. Protirežimní bylo to, že jsme svobodně projevovali svoje názory. Nikdy to nedošlo tak daleko, že bychom řekli „no a za to všechno můžou komunisti.“ Věděli jsme, že toto říct nesmíme. My jsme nekritizovali režim, my jsme kritizovali to, co se děje. A každý si v tom domyslel, že za to můžou oni. Říkali jsme věci, které byly podloženy fakty. A to jsem netušil, že i za takové věci se tehdy zavíralo.

 

Lidé se zájmem o ochranu přírody vytvářeli četné komunity. Jakým způsobem se utvářely, jak to fungovalo v době před internetem a sociálními sítěmi?

 

My jsme fungovali na spolkovém principu ještě z 19.století. Scházeli jsme se, měli jsme přednášky, schůze, a často to byly schůze i bouřlivé. Často jsme se na různá témata hádali, nebo jsme se domlouvali, jak budeme postupovat, co uděláme za akce, kde se sejdeme. My se setkávali minimálně jednou měsíčně. Když jsem udělal přednášku, přišlo třeba sto lidí. A na těch přednáškách jsme se potkávali. Díky těm schůzkám, přednáškám, a takovým schůzím jsme se znali. Byl to způsob komunikace. Kromě toho jsme samozřejmě organizovali různé akce, jelo se třeba na dva dny do Bílých Karpat kosit louky. Tam se lidi poznali, a měli jsme pocit, že agent StB s námi tři dny kosit nebude. Takže lidi, kteří tam tři dny kosili jsme brali jako našince, se kterými můžeme mluvit celkem otevřeně.

 

Z hlediska časové souslednosti začala revoluce ekologickými protesty, následovala studentská stávka a poté skončil komunistický režim poměrně rychle. Co se na poli ochrany životního prostředí začalo dít?

 

Masové protesty proti špatnému stavu životního prostředí předcházely studentské bouře a 17. listopad. Ty byly už v říjnu, v září a říjnu v severních Čechách. Po revoluci se to začalo řešit. Spousta lidí v nevládních organizacích byli najednou  úředníky ministerstva životního prostředí. Když jsme přišel na ministerstvo, tykal jsem si od ministra po posledního úředníka, protože jsme se všichni znali. Spoustu věcí se dařilo řešit právě díky tomu, že lidé, kteří předtím o změny usilovali a nemohli, se najednou stali těm, kteří mohli. V parlamentu v prvním období bylo spousta velice chytrých lidí, který tam nešli pro politickou kariéru ani pro peníze, ale protože chtěli něco prosadit. A díky tomu se spoustu věcí prvních letech podařilo paradoxně velmi rychle prosadit. Navíc, ministerstvo životního prostředí vzniklo nově, nebylo to z minulosti zakonzervované prostředí.

 

Ani po revoluci se mnoho věcí neodehrávalo ideálním způsobem. Jak se pro vás změnila možnost kritizovat nepovedené záměry či jejich realizace?

 

Výhoda nového režimu byla především v tom, že když člověk si pustil hubu na špacír, mohl dostat výpověď, ale neznamenalo to, že už by si neškrtnul. Nepostihovali moje děti, nepostihovali moje manželku, nezavřeli mě, neperzekvovali mě. Ale když jsem řekl, že ministr je vůl, tak mě vyhodili. Neznamenalo to ale existenční ohrožení. Šel jsem pracovat do nevládní organizace.

 

Jak z pozice v nevládní realizace vidíte vývoj ekologického hnutí? Jakým způsobem se po roce 1989 vyvíjely a proměňovaly?

 

Pracuju tady od roku 1996, takže můžu sledovat vývoj v nevládních organizací z první ruky. Organizace se hodně proměnily z  ryze aktivistických se staly většinou organizace projektové, který pracují na konkrétních projektech. Většinou jsou ekologicko výchovné. Organizace se staly administrativními, začaly pracovat u počítačů, chránily přírodu od tpočítačů ve správních řízeních. Ono to není špatně. Proč se někde přivazovat ke stromům, nebo stát před buldozerem, když mnohem lepší a efektivnější je se účastnit správního řízení a nějaké nežádoucí akci zabránit tím. Ve  správním řízení uplatníte ve vhodný okamžik vhodné argumenty a uspějete. Tak takhle by to mělo v civilizované společnosti probíhat.
 

Součástí praktik ekologického hnutí jsou po roce 1989 blokády coby forma nenásilné přímé akce. Často se však dějí s nelibostí veřejnosti. Nakolik podstatný a legitimní akt občanské neposlušnosti to je?

 

Forma blokády je zcela legitimní, a ústavou uznané právo občana protestovat proti něčemu, co se děje. U nás to ovšem pořád není běžné veřejnosti blízké. Ve Francii kdo nebyl v daném roce aspoň jednou na demonstraci, tak je nějaký divný. U nás je to přesně naopak. Už podepsat petici zavání nějakou podivností, ale chodit na demonstrace, anebo dokonce na blokádu, tak to je pro mnohé známka vyšinutosti.
 

Měl by se podle vás běžný občan, který je laikem, dnes o enviromentální záležitosti zajímat? Je to v prostředí zaplněném odbornými ekologickými organizacemi a vědeckými pracovišti ještě záhodno?

 

Já si myslím, že opravdu každý, komu záleží na budoucnosti tohoto státu, na budoucnosti Evropy i budoucnosti celého světa, by se měl osobně angažovat. To neznamená, že každý musí založit občanské sdružení a za něco bojovat, a do poslední koruny a do posledního dechu tomu věnovat všechno. Stačí když si vybere nějakou nevládní organizaci, která zastává podobná stanoviska a určitým způsobem ji podporuje. Druhá věc je vyšší level - do nějaké organizace vstoupit jako člen, aktivně se účastnit její práce. Ta nejvyšší úroveň je, že se stane aktivistou. Buďto že pracuje jako zaměstnanec nebo jako dobrovolník, a ty věci přímo aktivně prosazuje, píše zákonodárcům, organizuje demonstrace, blokády. Podpora je nezbytná, protože to je věc občanů. Jestliže se občané většinově rozhodnou, že nejdůležitější jsou peníze a přírodu můžeme klidně zničit, dopadne to tak. A žádné zákony nám nepomohou.

© 2018 Ekostory