© 2018 Ekostory

IVAN RYNDA

Ivan Rynda (*1953) je kulturní a sociální ekolog. Působí v Centru pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. V roce 2000 spoluzaložil Fakultu humanitních studií a stal se zde vedoucím Katedry sociální a kulturní ekologie.. Přednáší zejména problematiku udržitelného rozvoje, sociální a kulturní ekologii.  Spoluzaložil také Společnost pro trvale udržitelný život a je členem České asociace Římského klubu a mnoha dalších těles. Získal Cenu Josefa Vavrouška. 

"Nepřál bych dnešním mladým lidem, aby v něčem takovém žili." 

 

Mezi ochránci přírody bylo mnoho lidí, kteří přišli ze skautského hnutí. Zároveň byl u nás v časech socialismu silný a vzrůstající zájem lidí o přírodu a její ochranu celkově. Mělo Československo něco specifického, co tento zájem vytvářelo?

 

Oproti ostatním zemím socialistického tábora mělo tehdejší Československo jednu obrovskou komparativní výhodu, o níž věřím, že je i vysoce výchovná. Je to jedna z nejbohatších krajin, široko daleko po Evropě, ale i jinde ve světě. Když se dodneška projíždíte českomoravskou, slezskou nebo i slovenskou krajinou, nacházíte na každém kroku poklady. Málokterý kout české krajiny nebo těch dalších krajin, je opravdu fádní, nezábavný a ošklivý. Nic nemůže vést mladé lidi víc a líp k tomu, aby měli přírodu a krajinu rádi. Myslím si, že pod vlivem toho všeho vznikl světově specifický fenomén českého trampingu, českého chataření v údolích přítoků Vltavy - například, fenomén Ztracenky, fenomén Berounky a další. To je něco, co na rozdíl od skautingu, který je světově známý a také rozprostraněný, v té míře nikde na světě  nenajdete. To je kulturní tradice, na kterou bychom opravdu mohli být docela hrdí. Ona byla spojena s mnohými lidskými požitky, samozřejmě jako bylo specificky české pivo,  kytara a spousta dalších věcí. A to nic nemění na tom od přirozenosti rostlém vztahu k přírodě.

 

Jaké kořeny měla v osmdesátých letech prudce rostoucí občanská aktivita ve věcech životního prostředí? Lidé se začínali bouřit, protesty nabývaly na síle a režim nezasahoval tvrdě jako dřív. Proč?

 

 V průběhu  80. let začal režim zvolna ztrácet svoji represivní sílu a začal přestávat předstírat, že si myslíme totéž. My už jsme nepředstírali, že jsme lidé, kteří sdílejí se svou vládnoucí garniturou stejnou ideologii. My jsme žili jenom v mlčenlivé dohodě, že si navzájem nebudeme výrazně škodit. Těm komunistům šlo o zachování status quo  a o zachování svého panství. Měli to stále těžší a těžší, protože ekonomicky ten režim kolaboval. Ale v téhle situaci se stav společnosti měnil tak, že jeho hlavním rysem bylo něco, co bych označil jako nechutnost. Žít v té společnosti bylo čím dál odpudivější, protože to veřejné předstírání, ta viditelnost v čem všem se dočkáváme jenom a jenom lží, selektivně vybraných informací a bylo tak zjevné, že se člověku obracel žaludek. Nepřál bych dnešním mladým lidem, aby v něčem takovém žili. Už to nebylo násilí. Byla to nechuť.

 

Životní prostředí nezná hranice, stejně jako je nezná třeba znečištění ovzduší. Probíhala nějaká komunikace mezi občany Československa a okolních států, s nimiž jsme si vyměňovali zplodiny?

 

Bylo i přirozené, že tváří v tvář pronikajícím zprávám o špatném stavu životního prostředí, například v takzvaném černém trojúhelníku, tam kde se stýkají hranice tehdejší Německé demokratické republiky, Polska a tehdejšího Československa, že si tam začali zvolna stěžovat lidé na všech třech stranách. Začaly dokonce vznikat i spory o to, kdo je větším příjemcem škodlivých látek a kdo je jejich původcem. Lidé už byli naštvaní na sebe navzájem, přes hranice států. A začali se na druhou stranu spojovat proti společnému nepříteli. Já si osobně nesmírně vážím těch mladých lidí, kteří dokázali vytáhnout do ulic v Ústí nad Labem, v Teplicích a jinde, kdy při vrcholícím znečištění smogem už za dne bylo skoro šero. Ty protesty samozřejmě k pádu režimu výrazně přispěly, a někteří z jejich protagonistů se také posléze stali politiky a tak je to správně.

 

Počátky ekologického hnutí po sametové revoluci byly velkolepé, plné energie, zájmu veřejnosti, médií a politiků. Dařilo se napravovat spousta ekologických škod a životní prostředí se rychle zlepšovalo. Jak dlouho to trvalo?

 

Po volbách v červnu roku 1992 došlo k zásadnímu obratu, a byl to obrat zpátky. Marxistickou ideologii nahradila ideologie tržního kapitalismu, stejně vyhraněná, stejně zaslepená. A stejně radikální jako byla ideologie toho, že můžeme naše světlé zítřky směle plánovat na pět let dopředu. Víra v neviditelnou ruku trhu převládla se stejnou ideologickou tvrdošíjností, jako tomu bylo za nejtužšího marxismu. Ve jménu této ideologie začalo samozřejmě ustupovat do pozadí i životní prostředí a jeho ochrana. Tato vláda tuhé ideologie samozřejmě oslabila ochranu přírody a krajiny, ale na druhé straně radikalizovala enviromentální hnutí významným způsobem, protože najednou se vytvořil nový nepřítel. Vytvořil se někdo, proti komu bylo skutečně  naléhavě třeba vystoupit a bojovat. Nevládní organizace té doby tedy měly relativně velkou apelativní sílu a měly velký mobilizační potenciál. Dokázaly skutečně nejenom v jednotlivých dílčích kauzách, ale i ve smyslu vlivu na legislativu,  společnost nějakým způsobem mobilizovat. A bylo proti čemu. Část společnosti tomu samozřejmě nevěřila, protože věřila v uspokojování lidských potřeb a v to, že to Německo doženeme během jednoho desetiletí. Ale pro tu druhou část nebo pro obecnou osvětu, znamenala enviromentální hnutí té doby obrovský přínos.

 

Na začátku devadesátých let vypadala nadějně budoucnost občanské společnosti. Lidé se angažovali, zapojovali se do veřejných aktivit. To postupem času sláblo. Co se stalo? A můžeme se bez občanské společnosti obejít?

 

Po listopadu 1989 jsme nechápali ještě úplně správně - a to včetně našeho brzy zvoleného prezidenta Václava Havla - úlohu občanské společnosti. Podceňovali jsme úlohu klasických politických stran. Dnes, v situaci, kdy má někdo ambice řídit stát jako firmu, voláme po těch v nejlepším slova smyslu klasických politických ideologiích, na základě kterých by byla politická strana předvídatelná, předpověditelná, důvěryhodná. Tuto situaci máme značně poničenou. Ale právě proto, že politické strany mají ve společnosti svou nezastupitelnou roli, má obrovskou roli i to, čemu říkáme občanský sektor. Občanská společnost se prostě nedá ničím nahradit a to, co může být někdy zvlášť nebezpečné, je nahrazení občanské společnosti včetně její laicity nebo amatérismu, experty nebo také takzvanými experty. Kontrola zdola, ta laická kontrola, která je zvídavá a táže se, je nezastupitelná ve velkých věcech, kromě jiného, protože také myslí na  globální aspekt ochrany životního prostředí, na takové globální problémy jako je globální porucha klimatu.

 

Problémy životního prostředí jsou složité a komplexní. Má smysl, aby se běžný jednotlivec v této oblasti něčím zabýval? Může v expertních systémech vůbec něco ovlivnit?

 

Zakladatel konzervativismu, britský politik a myslitel Edmond Burke říká velmi hezky, že není větší lidské pošetilosti, než v malomyslnosti nad tím, že mé činy jsou malinké, raději nedělám nic. Naopak říká, udělej si sám. Cokoliv malého můžeš udělat kolem sebe, jdi a pomoz. A to je princip řešení, i když to na první pohled tak nevypadá, těch největších problémů jako jsou problémy globální, protože ty ve skutečnosti vznikají z toho nejdrobnějšího uspokojování našich všednodenních lidských potřeb.