© 2018 Ekostory

VĚRA BARTOŠKOVÁ

Věra Bartošková (*1946) žije od roku 1974 v severočeském Duchcově. Je básnířkou, publicistkou a nakladatelkou. Svůj život rovněž zasvětila občanským aktivitám zejména v ekologické oblasti. Je členkou sdružení Poutníků Českého středohoří, Společnosti za záchranu Jezeří, Společnosti přátel města Duchcova, Severočeského klubu spisovatelů a Obce spisovatelů Praha. Založila Kapucín, nakladatelství Společnosti přátel města Duchcova.

Severní Čechy byly jednou z mála líhní ekologického hnutí vedle Prahy a Brna. Jak jste do severních Čech přišla a co vás vedlo k podílení se na ekologických aktivitách?Co bylo hlavním stimulem?

 

Já jsem půl života strávila v Praze – já jsem se tam narodila. A půl života pak tady v severních Čechách, kde jsem se vdala. Jako první mě udeřil stav lesů. O umírání lesů jsem se vlastně dozvěděla na fakultě a bylo to tabu. Ale mluvili jsme o tom doma. Můj otec, který prožil mládí v severních Čechách, sem jezdil ke konci života a s ním jsem podnikala několikadenní túru po horách Krušných. Viděli jsme výhledy na zničenou krajinu a umírání lesů. Byl to děsivý pocit, je to jako umírání lidstva. Když jsem začala psát jako novinářka, začala jsem se tím víc zabývat. Čím víc jsem se o to začala zajímat, tak tím víc jsem přicházela na to, že jsem vůbec nevěděla, kam jsem se to nastěhovala. Zdejší dopady průmyslu byly nečekaně drastické. Potom jsem se začala zapojovat do nově vznikajících společností, ale to bylo už před rokem 1989. Sami jsme založili společnost za obnovu Jezeří. Protože Jezeří tehdy bylo vlastně nejvíc ohroženo povrchovou těžbou.

 

Týden před 17. listopadem začaly demonstrace občanů v Teplicích. Lidé protestovali proti monstróznímu průmyslovému znečištění, které už bylo neúnosné. Předcházely tomu nějaké vaše vlastní aktivity?

 

V severních Čechách a na Teplicku a obzvláště na Ústecku, byly skutečně úděsné inverze. A já jsem měla malé děti, prožívala jsem to těžce. Průmysl měl obecně dopad na celé obyvatelstvo, na životní prostředí, na všechno. Ve své podstatě se to zamlčovalo nebo zlehčovalo, anebo se o tom víceméně nesmělo mluvit. Já jsem potom tady v Teplicích prosadila takticky takzvané Ekotýdny. To byla mimořádná věc. Byly tam panelové diskuze, toho ekotýdne se účastňovali odvážní odborníci, lékaři, hygienici a chodili na to právě i učitelé se studenty. Promítaly se filmy, byly diskuze. Studenti, ale i lékaři kladli otázky na odborníky a tak dále. To povědomí se tam pomalu prosazovalo, až to teda opravdu propuklo.

 

Čím to, že lidi vyšli do ulic? To bylo v rámci komunistického režimu i v té době stále velmi riskantní.

 

Pomalu rostlo sebevědomí, ale i odpovědnost mluvit o příšerném životním prostředí veřejně, a informace začínaly kolovat mezi lidmi.

 

Jakým způsobem informace kolovaly? Tehdy se přece nemohly objevovat v oficiálních médiích. Kdo je poskytoval a jak se dostávaly do oběhu?
 

Tehdy nebyly žádné soukromé noviny, všechno bylo pod dohledem politické moci. Neotiskli vám informace, protože by nastala panika. Informace podávali jen velmi odvážní lidi. Jedinci, kteří tady vystupovali, působili a a nasazovali krk a svou existenci. Řešili to i lékaři, protože měli narvané ordinace dětskými plicními chorobami. Statistiky už se pomalu začaly zvěřejňovat, to to byly šokující informace. Každý, kdo tu informaci pustil na veřejnost, velmi riskoval. Ale u těch lidí byla z hlediska jejich profesí určitá odpovědnost, která byla probuzena tím riskem. To máte jako ve válce, kdy lidi vedou normální život a najednou se z nich stanou hrdinové.

 

Proč jste se při vědomí značných rizik občanských a ekologických aktivit účastnila? Měla jste pocit, že můžete i přes nelibost režimu k takovému konání něčemu prospět?
 

Já jsem z rodiny, které nebylo lhostejné nikdy, co se děje ve společenosti. A to je dáno. Mě to bylo dáno odmalinka, mému tátovi zase od svých rodičů a tak dále.  To máte v sobě zakódováno, přitom my bychom měli  i s manželem jednodušší život, kdybychom  se zajímali jenom o rodinu. Čím víc jsme vyrůstali a potom dospívali, tím jsem se víc v tom angažovala.

 

Na začátku vlivných aktivit, které ve výsledku mění svět kolem nás, bývá jedinec, na kterého se ale postupně nabalují další lidé. Jak to tehdy probíhalo?

 

To bylo vždycky, že se scházeli různí lidi, kteří si nějak jsou blízcí nebo z nějakých profesních důvodů. Vždy se utvářely skupinky, hloučky, které se scházely někde v rodinách nebo v hospodě. To bylo v Praze taky a říkalo se tomu  podhoubí nebo underground. Samozřejmě tady to bylo taky.  

 

Tehdy nebylo jednoduché zjistit, kdo je informátorem tajné policie nebo slouží režimu. Jak jste se vzájemně hledali a propojovali, aniž byste se dali všanc úřadům komunistického státu?

 

Každý má anebo musel mít v sobě nějaký seizmograf. A ten nefungoval dokonale. Byli mezi námi i lidé spolupracující s režimem. Provalily věci, kdy jsme vůbec netušili, že se scházíme s lidmi a mluvíme s nimi otevřeně a a nakonec to byli lidi zapojení do komunistické sítě udavačů. Ale sympatie k němkomu většinou nelžou.

 

V té době ale nikdo nevěděl, že zakrátko režim dodýchá a skončí. Co bylo motorem vašich aktivit? Opravdu jste věřili, že můžete věci ovlivnit k lepšímu?

 

Hlavní bylo mít naději. A také mít přirozenou vůli vládnout svým životem, snažit se, aby se něco zlepšilo, Tady se našlo dost lidí, kteří byli zapojení do širšího společenství. A to postupem času narůstalo. Má to narůstající směr. Dneska má ekologie vývoj, který předtím nebyl tak cítit. Dneska už se to týká každého, protože máme celoplanetární vědomí.