© 2018 Ekostory

ERAZIM KOHÁK

Profesor Erazim Kohák (*1933) je český filosof a publicista, zabývající se často ekologickými tématy. V letech 1948–1989 žil v americkém exilu. Ihned po revoluci v roce 1989 přicestoval do Česka, učil střídavě na Karlově univerzitě a na Boston University. V roce 1995 se vrátil natrvalo do ČR, aby zde působil jako profesor filozofie na FF UK v Praze a jako publicista. Vydal řadu knih zásadních pro ekologické hnutí, zejména esej Zelená svatozář (1998). V roce 1996 obdržel Cenu Josefa Vavrouška.

Jak u vás jakožto filosofa formoval váš zájem o ekologii a otázky životního prostředí? Vycházel i z vašich náboženských kořenů coby evangelíka, studenta teologie a jistou dobu i evangelického faráře?

Já jsem se k tomu dostal přes etiku. Otázka dobra a zla, to je co mě přivedlo k filosofii. Vycházel jsem z myšlenky, že se chováme k přirozenému světu jako by to byla surovina. Zatímco my jsme ti opravdoví surovci. A tak jsem si začal uvědomovat, že ti živáčci – to je pojem profesorky Hany Librové – jsou naši bližní. To není surovina pro naši spotřebu. A pak ta další otázka – když ne surovina, tak co? A protože mám náboženské pozadí,  okamžitě mě napadne pojem bližní. Jsou to moji bližní. Tady už máte ten ekologický postoj. Přistupovat s úctou k nekonečnému Božímu daru – Přírodě.

 

V roce 2016 vyšla vaše kniha Oheň a hvězdy zabývající se vstupováním dobra a zla do světa. Navazuje na původní vydání The Embers and the Stars z roku 1984, které se zde šířilo samizdatem. Etika se pro vás tedy stala hlavním zorným polem ve vztahu k ekologii?
 

Ano, ne ovšem etika v technickém smyslu. Co se pro mne stalo stěžejním, byla otázka hodnoty. Byl to návrat k té staré otázce, proč je vůbec něco, a ne holé nic. A to se zkomplikovalo otázkou, proč je vůbec něco dobré, a ne jenom prostě je? A z toho vycházející pocit nesmírné dobroty všeho stvoření, ten je u mne velice silný. Až na to ona etika navazuje.

 

Člověk vždycky nějakým způsobem přetváří prostředí  kolem sebe. Je možné najít nějaký způsob bytí, který může být s okolím v souladu? Anebo se vždycky jedná o narušování, které se můžeme jenom snažit nějak minimalizovat?
 

Vždycky se jedná o určitý zásah. Ale je to i náš svět. Stejně jako ti ostatní živáčkové, my sem patříme. Takže  to není něco, co bych nám měl za zlé. Co bych měl člověku za zlé, je, když ničí nadbytečně. Bezohledně. Když si to neuvědomuje. Když žije bezmyšlenkovitě. Dobrý život je život, který se sám nad sebou pozastaví.

 

Dá se ovšem naše potřeba zajistit si bezpečný a blahobytný život provádět tak, aby abychom přírodu nadbytečně neničili? Nevylučuje se to kvůli nám lidem, kteří máme převahu v možnosti přetvářet?
 

Je to slučitelné. Leč není to snadné. Je třeba otřást tím základním předpokladem, že já jsem centrem  světa.  A že hodnota všeho, co je, se odvádí z toho, co to znamená pro mě. Člověk musí překonat ten egocentrismus, to zaujetí sám sebou. Když je pro mě něco důležitější než já sám, potom to štěstí najdu. Ale dokud to nejdůležitější je, co já bych rád a co já bych chtěl, pak budu nešťastný celý život.

 

Co má být motorem našeho konání a tím, po čem máme toužit? Blahobyt?
 

Určitě ne. Toužit potřebujeme po lásce, po úctě, po tom, abychom si vážili lidí a oni si vážili nás. Když je člověk trochu pracovitý, blahobyt téměř vždy přijde. Blahobyt je přirozený stav člověka. Toužit po něm ale nemá úroveň. Já si vážím lidí, jejichž zásadní postoj je milovat a dávat.  

 

Během celé komunistické éry 1948–1989 jste žil za Atlantikem. Když v ČSSR vznikaly kořeny ekologického myšlení, vnímal jste jako emigrant v Spojených státech, že se tady pozoruhodně mění vztah lidí k tomu, v čem žijí?
 

Samozřejmě. Ale je potřeba si uvědomit důležitou věc – já jsem nikdy nebyl emigrant. Byl jsem vyhnanec, a vždycky jsem se snažil zachovat svůj vztah k Československu. Takže jsem se velice snažil sledovat, co se tady děje, jak tady lidi myslí, a snažil jsem se stále psát. Psal jsem do exilových časopisů, obyčejně s velice malými náklady. Snažil jsem se tak zůstat ve styku s českou společností, s českým životem. Chtěl jsem zůstat Čechem. Nechtěl jsem se stát Čechoameričanem.

 

Jak se vám v té době jevila ekologická situace a stav přírody u nás?
 

Přemýšlel jsem o tom intenzivně, také jsem o tom mnoho napsal, a jevila se mi jako katastrofická. Jakoby tady lidé přestali vnímat svět jako dar, a to je vždycky nebezpečné. Tady to byla karikatura Západu. Hodnoty, které na Západě byly okrajové, se tady staly ústředními.

 

Které ze západních hodnot máte na mysli? Které byly okrajovými na Západě a tady měly ústřední místo?


Tady hrálo prim prostě získat, mít a vlastnit. Byla to etika hromadění, kterou jsme obyčejně přičítali Západu, ale tady přitom byla daleko intenzivnější. Třeba první, co jsem zjistil v Československu v roce 1968, že nebylo možné ztratit podpatek, a zase ho najít, protože za pár minut byl pryč. Takovej pěknej podpatek, gumovej. Někdo ho hned sebral. Protože tady i předmět velice malé hodnoty byl něčím nenahraditelným. Ve Spojených státech, snad je to díky nadbytku, se lidi tak nepídí po maličkostech. Dovedou být velkorysí.

 

Když jste se po roce 1989 do Československa natrvalo vrátil, jak se vám nově svobodná společnost jevila? Nacházel jste zde své místo?


Já jsem neměl čas dumat nad tím, jaký mám vztah k té nově nabyté svobodě. Byl jsem rád, že jsem doma. A nevracel jsem se proto, že by se mi stýskalo. Vyrůstal jsem jinde, nestýskalo se mi. Ale vracel jsem se, protože nad tím hraničním kamenem při odchodu v roce 1948 jsem přísahal Pánu Bohu a svému tatínkovi, že až to tady praskne, pojedu domů. A budu sloužit této zemi tak, jak by jí sloužil můj tatínek. A to byla má hlavní motivace.

 

Hned v devadesátých letech jste se u nás stal jedním z nejdůležitějších myslitelů ve vztahu člověka, přírody a životního prostředí. Stalo se právě toto vaší službou zemi?
 

Já jsem byl především učitel. A tu práci jsem měl rád, měl jsem rád mladé lidi. A měl jsem rád filosofii. Protože když jsem vyrůstal, můj život neměl vůbec žádný smysl. Můj život, to byl naprostý zmatek. Sotva jsem se narodil, byla krize. Sotva krize začala polevovat, přišli Němci. Sotva Němci odešli, přišli komunisti. A jestli myslíte, že to byl zásadní rozdíl, nebyl. A tak pro mne ta základní otázka je – jaký to všechno má smysl? A proto pro mě filosofie byla především otázkou po smyslu života, smyslu žití a bytí, nikoliv o antických textech. Snažil jsem se tyhle myšlenky předávat mladým lidem, kteří byli velice otevření.

 

Jakým způsobem jste ke svým studentům přistupoval, aby vám naslouchali?

 

Učil jsem filosofii, to znamená, že jsem měl určitou materii, určitou látku, kterou jsem musel zpřístupnit, předložit. Ale v tom způsobu, jakým jsem s tou látkou pracoval  jsem předával taky něco jiného. Předával jsem i tu svoji... ono to bude znít nabubřele, ale – filosofickou vášeň. Protože filosofie pro mě je vášeň, ne jenom živobytí. A snažil jsem se je přizvat k tomu, aby se mnou žili.  Aby se mnou prožívali tu otázku po smyslu. Když oni vidí, že vy tu otázku smyslu žijete, jsou obyčejně ochotní ji žít s vámi. Důležitá otázka byla, co to vůbec znamená být Čech v této situaci. Snažil jsem se jim otevřít oči, aby i oni viděli, že tohle je jaksi náš celoživotní úkol. A že být Čech, to není jenom otázka narození, to je úkol.

 

Pravděpodobně jste to byl vy, kdo způsobil, že záhy po revoluci vznikla a rozvinula se značně environmentálně citlivá a sebereflexivní generace.

 

Snažil jsem se, a měl jsem mnoho pomocníků. Jako profesorku Hanu Librovou, profesora Jana Kellera, nebyl jsem sám. Potom jsem měl velikánskou výhodu, že na filosofii najdete mnoho lidí s evangelickými kořeny. A ti jsou načichlí Biblí, čili jsou zvyklí na takové vážné otázky. A na tom jsem budoval. Můj nejmilejší přítel za mnou dokonce začal chodit do kostela na bohoslužby, když jsem působil jako farář.

 

Co jste si vzal za svůj hlavní úkol?
 

Vychovávat mladé lidi, aby nevyrůstali bez paměti. Vychovávat je, aby přemýšleli o tom, co všechno jsme žili. Aby si uvědomili, kolik v životě dostávají darů, a že nic není zadarmo. A my jsme tolik obdrželi. U nás jsou lidi zvyklí si hodně stěžovat. To je špatně, já se snažím je naučit děkovat. Že děkovat je důležitější, než stěžovat si.

 

Jste především filosof s výrazným environmentálním záběrem i intelektuálním vlivem. Jaké environmentální principy jste se vědomě pokoušel vtělit lidem prostřednictvím role učitele?

 

Učit se vážit si přirozeného světa, nezatěžovat jej víc, než je nutné.  Být v přírodě doma. To je základ, který jsem se všem snažil dát. Jako filosof jsem přednášel zejména o tomto, o myšlenkách, o smyslu toho všeho. Jsem tazatelem po smyslu. To je můj osobní úkol, a to je také moje totožnost.

 

Povedlo se vám naplnit či alespoň naplňovat prostřednictvím učících se druhých, na čem vám záleží? A vypadá to dnes, po čtvrtstoletí vašeho působení, alespoň zčásti tak, jak jste si představoval?
 

Já jsem si nepředstavoval nic. Věděl jsem, že některé věci jsou důležité. Úcta k přírodě, láska k bližnímu, určitá etická vážnost. Nerozhodovat se náhodně, dojíždět rozhodnutí do konce. A to jsem se snažil těm mladým lidem přinést. A myslím, že se to celkem naučili. Samozřejmě nikdy nemůžeme říct – tak, a je to hotové. To je pořád úkol, který trvá.

 

K environmentální destrukci ovšem dochází nadále, příroda je rezervoárem surovin k pohánění motoru kapitalismu a byla tím i za komunismu. Co můžeme dělat, aby nebyla tato devastace nadále normalitou?

 

Vychovávat. Jinak se nad to nedostaneme. Investovat do našich mladých lidí, opravdu jim dát všechno, co  můžeme. A to myslím už na gymnáziu, na středních školách, v tomto věku. Ukazovat studentům zázrak přírody a s ním spojenou dvojí hodnotu úcty a lásky. Nakonec nic důležitějšího nemůžeme dát. Učit je, aby si nevážili hmotných statků, aby si vážili lidských vztahů.

 

Jestli pak ale není nebezpečím přílišná pokora. Nemám na mysli pokoru vůči přírodě, ale vůči těm silám, které pokoru právě postrádají. Nechybí v kýžené směsi i jakási razance a úpornost v zájmu slabšího?
 

A vy myslíte, že láska je slabá? Je velice silná. Já nevidím rozpor mezi láskou a úctou a razancí a odhodláním.  Někdy je potřeba do věcí kopnout. To myslím je především křesťanství. To  slučuje lásku a úctu s razancí a sílou. Můj tatínek byl věřící, a přežil Mauthausen. Jeho zavřeli hned v první vlně Heydrichova zatýkání. A tatínek  si to s ním rozdal, beze zbraní, jenom silou dobré vůle.

 

Byl jste i farářem v evangelickém kostele v americké Kasotě. Nakonec jste se stal farářem ekologického hnutí v Česku. Lze to tak říct?

 

To bych o sobě nikdy neřekl. Jsem teologem ekologického hnutí, ne farářem. Farář pracuje s lidmi, já pracuju s myšlenkami. Jen určitou dobu jsem si dělal iluze, že se stanu skutečným farářem, studoval jsem teologii, a pak jsem zjistil, že na to prostě nemám. Protože abyste byl dobrý farář, musíte se umět ztotožnit s bolestmi a radostmi toho druhého, ale zároveň si  potřebujete udržet dostatečný odstup, abyste mu mohl pomoci. Já jsem se tak úplně ztotožnil se svými farníky, že jsem byl k ničemu. Vy potřebujete milovat a udržovat odstup. To se pro mě vylučuje.

 

Copak jako filosof můžete lásku a odstup oddělovat?
 

Filosofie, to je snadné. To je taková buržoazní pavěda (smích). Prosím vás, kde už se filosof stýká s lidma? Já mám  vycpané medvědy, to je tak akorát všechno. Farář pracuje s člověkem v jeho bolestech a radostech. To je nesmírně náročný úkol, a na to jsem neměl, a uvědomil jsem si to, takže jsem z toho včas vycouval a stal jsem se učitelem. Teďka mi sedláci nosej snopy obilí, a já za to vtloukám dětem do hlavy rozumy.