JINDŘICH PETRLÍK

Jindřich Petrlík patří k prvním tuzemským ochráncům přírody. O životní prostředí se zajímal od útlého mládí i díky tomu,
že vyrůstal v severních Čechách blízko obce Radovesice, která byla zničena těžbou uhlí. Již na gymnáziu spoluzaložil Tým Bořena, který se problémem zabýval a danou lokalitu zkoumal. Před revolucí v roce 1989 spoluzaložil dodnes působící ekologické sdružení Děti Země. Dnes působí v ekologické organizaci Arnika.

S občanskými aktivitami jste začal hned na střední škole. Bylo to dvacet let před revolucí, v době, kdy takové aktivity nebyly příliš zvykem. Začalo to plánovanou výsypkou v radovesickém údolí – právě tam se měla začít vršit hlušina z nedalekého dolu. Jak k tomu došlo, že se studenti gymnázia začali věnovat takové záležitosti?

 

Já jsem tam jako malý kluk chodil s dědou na ovoce, to údolí jsem znal v jeho plné kráse ještě předtím, než ho začali opouštět první obyvatelé. To bylo někdy na přelomu 60. a 70. let. Vesnice Radovesice se postupně vylidňovala, takže jsme postupem času vlastně chodili do obce, která spíš připomínala městečko duchů. Pak se objevily první stroje, které začaly připravovat území pro pozdější zasypávání hlušinou z dolu. Jak jsem vyrůstal, tak mým původním zájmem byla archeologie. Se skupinou dalších lidí v Bílině na gymnáziu jsem založil archeologický kroužek. Před zasypáním se tu dělaly rozsáhlé archeologické výzkumy, my tam chodili a zajímalo nás jak vypadalo to prostředí v pravěku.  Chtěli jsme zjistit, jak se vyvíjelo přírodní prostředí od pravěku do současnosti Abychom to mohli zjistit, museli jsme zmapovat, jak to vypadá v současnosti. To se nás dotklo natolik, že jsme si řekli, že je potřeba dělat něco se současností, která je hrozná, protože musela bohatá příroda ustoupit lidskému nápadu zasypat celé údolí. Nám se to nelíbilo a zjistili jsme, že asi nejlepší věc, kterou můžeme udělat, je aspoň část té cenné přírody přesunout jinam. Začali jsme připravovat záchranný transfer ohrožených druhů rostlin.

 

I když jste byli velmi mladí, nemohli jste záměr zasypat radovesické údolí důlní hlušinou zvrátit, aby k tomu vůbec nedošlo?

 

V době, kdy se o zasypání údolí rozhodovalo, jsme byli všichni děti základní školou povinné. Šance zastavit ten záměr už byla jednak dávno pryč, a potom v dobách komunistického režimu možnost protestovat proti záměrům vlády a strany byla značně omezená. Nicméně postupem času nám skutečně přišlo mnohem důležitější takovým záměrům zabránit. Proto jsme začali uvažovat  o založení organizace, která by byla schopná takovýmhle záměrům bránit  ještě předtím, než k nim vůbec dojde. To ale bylo až někdy koncem 80. let.

 

Co jste udělali pro to, abyste mohli v budoucnu takovým záměrům bránit? Ani koncem 80. let to nebylo v tehdejším režimu nic jednoduchého. Jaké jste volili strategie?

 

Když jsme chtěli zachránit hodně cenné části budoucí výsypky a ukázat, jak jsou takové záměry nesmyslné a ničivé, tak jsme k tomu potřebovali daleko větší skupinu lidí a víc odborníků. Rozhodli jsme se pořádat tam od roku 1981 prázdniny s Brontosaurem. Ty jsme organizovali pod tehdejším SSM na přírodovědecké fakultě, kam se část lidí z týmu Bořena přesunula z gymnázia v Bílině a začla tam studovat - já geografii a spoluzakladatel Miroslav Patrik geochemii. Tím se nám podařilo do celé věci více angažovat další kamarády a a spolužáky z přírodovědy, a tak se na průzkumu začali podílet i lidi z Moravy a a z dalších koutů tehdejšího Československa. Výsledkem toho byla souhrnná práce, která se jmenovala  Radovesická výsypka a její vliv na okolí, se kterou jsme vyhráli tehdejší studentskou vědeckou odbornou činnost na škole a dostali se do celostátního kola.
 

Tým Bořena, který jste jako studenti založili, zní dneska dobrodružně. Jak nápady na to, co byste mohli konat, vznikaly? Inspirace v tehdejším Československu pravděpodobně nebylo příliš. Měli jste nějaké vzory?

 

Jak jsme stěhovali ty ohrožené druhy rostlin z předpolí Radovesické výsypky, došlo nám, že příště bychom radši zabránili takovému záměru, než abychom vlastně uklízeli tu chráněnou přírodu nebo cennou přírodu před šílenými nápady jako byla Radovesická výsypka a uvažovali jsme o tom, že  by bylo fajn, kdyby v tehdejším Československu existovala organizace podobná těm, o kterých jsme četli v ekologickém časopisu Nika jako třeba Greenpeace nebo Přátelé země a další organizace, které existovaly v tehdejší západní Evropě nebo v tehdýším západním světě. A kterým se dařilo zabraňovat nebo bránit před nějakými velkými projekty, které přírodu ničily.

Těsně před revolucí jste v tom duchu založili sdružení Děti Země, které funguje dodnes. Jak k tomu došlo a na co jste se tehdy chtěli zaměřit.

 

Chtěli jsme zahájit nějakou kampaň zhruba ve stylu Greenpeace nebo jiné světové organizace Přátelé země, která by ukázala na škodlivost freónů. Vybrali jsme si tuto oblast, protože to vlastně nemířilo na tehdejší pilíře průmyslu. Proto jsme doufali, že to bude oblast, kde budeme mít možnost bez nějakých postihů aspoň nějakou dobu tu kampaň dělat. Bohužel jsme ji nestihli rozjet ještě před tím, než došlo k událostem 17. listopadu. Zajímavé je, že první článek o Dětech země vyšel 18tého listopadu 1989 ve Svobodném slově.

 

U moci ovšem byl stále komunistický režim. Pocítili jste nelibost úřadů, hrozilo vám tehdy něco? A jak jste na případné postihy reagovali?

 

My jsme samozřejmě věděli, že vstupujeme na tenký led a že dříve nebo později se dostaneme do hledáčku tajné policie steně jako v něm byly organizace jako Ekologická společnost – lidi, se kterými jsme se kamarádili. Já jsem chodil na dýchánky k legendě Ivanovi Dejmalovi domů, kde se Ekologická společnost scházela, takže nám bylo jasné, že se nám tohleto může stát. Otevřeně jsme se o tom, že by nás sledovala státní bezpečnost  nedozvěděli, až dodatečně jsem se dozvěděl od historika, který to sledoval, že na Děti Země existovaly v análech státní bezpečnosti svodky. Ale nepocítili jsme to osobně. Jen jsme pozorovali nějaká zvláštní individua, která se vyskytla na našich schůzkách, úvodních schůzkách Dětí země, ale to je otázka, jestli to byli spíš psychicky ujetí lidé anebo nebo agenti StB.

© 2018 Ekostory